ŽIVOT S MANIODEPRESÍ
"A teď jsou tu TAMTAMY, kde jsem dostala šanci pracovat i se svou nemocí. A díky Bohu za tu šanci, a se mnou má šanci i spousta jiných psychicky i jinak nemocných lidí", říká Veronika. Seznamte se s Veronikou i sociální firmou Tamtamy.
Nedá se říct, že je divný. Vedu plnohodnotný život. Pracuji, vychovávám tři malé děti.
Ale jako každý život s nemocí i můj život vyžaduje jistá pravidla.
Nepít alkohol! Chodit včas spát, neponocovat! Pravidelně jíst!
O jiných drogách už vůbec nemluvím, ZAPOVĚZENO!
Hlídat si množství vypité kávy.
Život s maniodepresí vyžaduje trochu dril a nepovolit si jen tak něco.
A pak tu máme léky, stabilizátory nálady. Momentálně má moje medikace čtyři druhy různých skupin léků.
A teď k samotné nemoci. MANIODEPRESE je vlastně nekontrolovatelné střídání nálady.
Můžete se dostat do zlé mánie, kdy jen těkáte a nejste schopni soustředění na jednu konkrétní činnost.
Pak tu máme ty milé mánie, kdy je svět náhle v pořádku. Vše stíháte, máte energie na rozdávání, máte tvůrčí potenciál. Nic není nemožné a vše okolo vás je vlastně hezké.
A pak tu máme depresivní stav nemoci, rezignaci sama nad sebou, nekontrolovatelné stavy smutku.
Pláč, který se nedá zadržet. Slzy, co se koulejí po tváři. Pocity nicoty a vlastní nedůležitosti.
Zlé myšlenky na sebevraždu. Každá deprese je vlastně boj o život. Je to pokaždé bitka o vlastní já, o vlastní identitu, vlastní mysl, která je v depresi „pokažená“.
Často v pláči vzpomínám na píseň Richarda Müllera s názvem „Smutná pieseň“ – a na tu větu v textu: „Slza v oku tri dni spala / keď na líce sa vysypala. / Taký štíhly prúžok soli. / Ako nekompromisne bolí.“
Je to trefné. Dokud s depresí máte sílu bojovat, ještě to jde. Jak nastoupí rezignace, najednou dojdou slzy a je cítit jen bolest, jako byste došli z pohřbu milovaného člověka.
A pak, když se vykoulí ta jedna klíčová slza… Je to bolest nad bolest, a úzkost k tomu. Těžko se nadechujete, nejde to, na hrudi cítíte balvan, tíhu, co ne a ne přejít.
Tohle je moje nemoc, tohle jsem já. Jsem vdaná, bude mi 35 let. Mám čtyřletá dvojčata a sedmiletou dceru. Mám skvělého muže a moje rodina respektuje mou nemoc, když už je zle.
Mám báječného psychiatra, co už o mě pečuje deset let.
A teď jsou tu TAMTAMY, kde jsem dostala šanci pracovat i se svou nemocí. A díky Bohu za tu šanci, a se mnou má šanci i spousta jiných psychicky i jinak nemocných lidí.
Pomáháme sluchově postiženým, psychicky postiženým i mnoha jiným lidem s různými problémy, aby se zapojili do pracovního života.
Kromě vítaného přivýdělku také mohou pocítit, že jsou prospěšní a jejich nemoc není konec světa.
Pojďte mi pomoci a pojďme TAMTAMY podpořit.
Uděláte dobrou věc, dáte o nás vědět.
Veronika Havlíčková
Hanka
