Vzpomínka na Věrku

Paní Dana, která píše články pro náš web, měla kamarádku. Dodnes na ni vzpomíná a proto se rozhodla o ní napsat krátký článek. Možná i vás přivede k zamyšlení, že chvíle strávené s těmi, které máte rádi, se nemají odkládat na později.

Měla jsem kamarádku, se kterou jsem se spřátelila díky jedné neziskové organizaci, která mně v životě velmi pomohla. Nejdříve jsme byly v kontaktu telefonicky. Později jsme se setkávaly v restauraci, ale také u ní nebo u mě doma. Její osud nebyl vůbec jednoduchý. Nejen, že byla nemocná obdobně jako já, ale měla těžkosti i ve svojí  rodině. Její zdravotní stav se zhoršil i díky další nemoci. Diagnostikovali jí opět nádor v hlavě, se kterým musela jít na operaci. Již dříve s ním měla problém. Před operací jsem ji navštěvovala častěji a povzbuzovala k životu. Termín se blížil a tak jsme se rozloučily. Častokrát jsme si telefonovaly a vzájemně podporovaly. Tato žena se operace hodně bála, ale nakonec ji podstoupila ve Fakultní nemocnici v Olomouci. Doufala jsem, že vše dobře dopadne. Věrku jsem si velmi oblíbila. Rozhodla jsem napsat její příběh, protože si myslím, že si to zaslouží. Po několika dnech od její operace mně zařinčel telefon. Jakmile jsem na mobilu uviděla: „Věrka volá…“, jásála jsem radostí a hned vzala telefon. V telefonu zazněly pouze tyto dvě věty: „Tak už to mám za sebou. Prý to dopadlo dobře.“. Já jsem měla ohromnou radost, jásala jsem a tančila po kuchyni. Byla jsem zrovna doma, když jsem měla tento telefonát. Oddychla jsem si, že už to má Věrka za sebou. Časem Věrku převezli do nemocnice poblíž mého bydliště na oddělení LDN. Změna nastala v tom, že mně nebrala telefony. Proto jsem se rozhodla, že budu za Věrkou jezdit do nemocnice na návštěvu s mým kamarádem Radimem. Dohodli jsme se, že tam budeme jezdit každé pondělí. Poprvé jsme byli v šoku, když jsme ji navštívili. Věrka pouze ležela, nemluvila a moc se ani nehýbala. Bylo  pro nás těžké se s tím vyrovnat. Nevzdali jsme to a každé pondělí se tam znovu vraceli. Těšili jsme se na ni. A jak jsme se dorozumívali? Bylo to jednoduché. Ptali jsme se a Věrka nám odpovídala mrknutím nebo strnulým pohledem. Z čeho jsme však byli vyděšeni, bylo to, že byla vždy dehydrovaná. Kupovali jsme jí její oblíbenou Magnezii a tu vypila vždy do poloviny láhve najednou. Není se čemu divit, když na LDN bylo málo personálu a hodně pacientů.. Nezapomněli jsme jí koupit její oblíbenou kávu. Všechno však pila přes  brčko a za naší asistence. Měla velký problém s přijímáním potravy a pití. Po tekutinách byla spokojená a radostná. Za Věrkou jsme do nemocnice jezdili téměř 2 měsíce. Tento příběh má však smutný konec. Dozvěděli jsme se totiž, že Věrka zemřela. Do našeho občanského sdružení, kde jsme se spřátelily, zavolala její maminka a oznámila nám tuto smutnou zprávu. S kamarádem jsme z toho byli v šoku a nechtěli jsme tomu uvěřit. Stalo se. Takový je život. I nás to jednou čeká. Věrce bylo kolem čtyřiceti. Jsou to již dva roky, co zemřela. Ráda na ni v dobrém vzpomínám a věřím, že se jednou setkáme v nebeském království. Tam, kde nám už bude dobře a nic nás nebude trápit ani tížit. Na místě, kde je dostatek lásky a radosti. „Milá Věrko, v dobrém na Tebe vzpomínám a věřím, že se na mne díváš shůry a těšíš se na mě. Mám Tě moc ráda.“

Dana Mičolová