Veselá hluchoslepá Letná

Veselá hluchoslepá Letná je název zážitkového odpoledne, kdy si bylo možné na vlastní kůži vyzkoušet, jak se žije lidem se ztrátou zraku a sluchu. Něco jiného je slyšet o životních těžkostech lidí postižených hluchoslepotou a něco jiného je poznat, jaké to je muset se obejít bez zraku i bez sluchu. Nemohla jsem si nechat ujít tuto jedinečnou možnost a 19.6 2014 odpoledne jsem vyrazila do Letenských sadů na zážitkové odpoledne „Veselá hluchoslepá Letná“, pořádané občanským sdružením Lorm.

Život bez zraku a sluchu

V Letenských sadech bylo několik stánků, kde bylo možné poznat život bez zraku i sluchu. Nejprve jsem přišla ke stánku, kde jsem se pokoušela o seznámení se s Braillovým písmem. Pod vedením asistentky jsem zkusila něco napsat na psacím stroji pro Braillovo písmo. Přes její trpělivé vysvětlování se mi moc nedařilo, Braillovo písmo mi svojí složitostí připomínalo čínské znaky. A čtení textu v Braillově písmu nebylo o nic jednodušší. Chtěla jsem vědět, jak mohou nevidomí používat počítač, když mohou sice psát, ale na monitoru si nemohou nic přečíst. K tomu slouží speciální kompenzační pomůcka, která převádí text do Braillova písma.

U dalšího stánku jsem se pokusila nalít sklenici vody, aniž bych přelila, podařilo se mi to jen díky drobnému přístroji, který mě vibrací upozornil, že sklenice je již plná. Splnila jsem i další úkol, který spočíval v rozlišení koření podle vůně, zato navléci speciální jehlu poslepu a přišít si knoflík se mi nedařilo. Napadlo mě, že lidé, kteří se musí obejít bez zraku a sluchu musí mít 24 hodin denně asistenta. Zeptala jsem se na to asistentky u stánku. „To záleží na míře samostatnosti, někteří lidé mají zbytky zraku a sluchu a za pomoci různých kompenzačních pomůcek zvládnou mnohé. Asistent jim pomáhá pouze ve věcech, které nejsou schopni zvládnout, obvykle se jedná o doprovod na úřady, k lékaři, o přečtení tištěného textu, apod. a někdy také např. o nákup nebo o umytí oken. Tito lidé se dokáží orientovat ve známém prostředí a také se postarat o domácnost. Vaří, pečou, myjí nádobí a také uklízejí.“ Nechápala jsem, jak mohou bez použití zraku a sluchu mýt nádobí a uklízet, i na to jsem se zeptala. „Lidé, kteří ztratili zrak, sluch nebo mají zbytky zraku a sluchu mají schopnosti, které my nemáme. Například mají velkou citlivost vnímat hmatem a také mají velkou schopnost vnímat vibracemi. Vibracemi vnímají i hudbu, můžete si to vyzkoušet. Jděte k reproduktoru a položte k němu dlaň ve vzdálenosti 1 centimetr od něho, zkuste zavřít oči a zacpat si uši.“ Udělala jsem vše podle pokynů, vnímala jsem vibrace a také, že se jedná o hudbu. Ale o jakou hudbu se jedná, jsem nepoznala.

Mnoho lidí nejenže neví, že červené pruhy na bílé slepecké holi znamenají, že dotyčný je nevidomý a neslyšící, ale také se domnívá, že tito lidé mají sníženou inteligenci. Důvod je logický, převážnou většinu podnětů vnímáme zrakem a sluchem. Zeptala jsem se asistentky, jak by vyvrátila toto tvrzení. „Záleží na tom, jaké mají tito lidé učitele. Když není těmto lidem věnovaná dostatečná péče, zaostávají a jdou inteligenčně dolů. Také záleží na tom, zda tito lidé mají zbytky zraku a sluchu a ve kterém věku jejich života nastalo toto postižení. Čím později, tím lépe se s nimi pracuje, u těchto lidí je hlavní psychický problém, to znamená problém vyrovnat se s touto situací. Pokud je někdo takto postižen od narození, po psychické stránce s tím nemá problémy, neví, jaké to je vidět a slyšet. Nikdy to nepoznal, a proto si myslí, že není jiný život, než být neustále obklopen tmou a tichem. Zato má problém se získáváním podnětů, informací, jak např. vysvětlíte takovému člověku barvy, když je nikdy v životě neviděl? Bez zvláštní trpělivé ustavičné speciální péče se skoro nic nenaučí. Má-li však štěstí a narazí na schopnou a trpělivou učitelku, může vystudovat i vysokou školu. Jako první se to podařilo Američance Helen Keller, která se narodila koncem předminulého století a která před druhým rokem věku ztratila zrak a sluch. Díky rodičům a schopné učitelce se jí podařilo vystudovat Harvardovu univerzitu. Z Helen Keller se dokonce stala celosvětově známá spisovatelka, svůj život popisuje ve své nejznámější knize Příběh mého života. Jezdila po celém světě a přednášela o hluchoslepých. Dorozumívala se pomocí dotekové prstové abecedy a také uměla číst lidem ze rtů doteky konečky prstů.“

U dalších stánků jsem se seznámila s Lormovou abecedou, pomocí níž komunikují ti, kteří jsou nuceni se obejít bez zraku i sluchu. Dozvěděla jsem se také informace o jejím autorovi, Hieronymovi Lormovi. Hieronymus Lorm, vlastním jménem Heinrich Landesmann, autor povídek, románů, novel, pocházel ze židovské obchodnické rodiny. V 15 letech ztratil sluch a postupně i zrak. Aby mohl komunikovat s okolím, vynalezl speciální prstovou abecedu. Svůj systém nechtěl předávat dál, používal jej pouze pro komunikaci se členy své rodiny a nejbližšími přáteli. Jeho vynález byl znám veřejnosti až po jeho smrti a to zásluhou jeho dcery.

Využila jsem také možnosti vyzkoušet si chůzi jako hluchoslepá i běh s traserém. Chůze bez zraku a sluchu je velmi obtížná a co se týká běhu, obdivuji všechny, kteří dokáží běžet, aniž by mohli používat zrak a sluch. A samozřejmě jsem také využila možnost sázky.

Na zážitkovém odpoledni jsem se také dozvěděla o zásadách komunikace s lidmi, kteří ztratili zrak i sluch.

Zásady komunikace s lidmi se zrakovým i sluchovým postižením

• Vyvarovat se projevů soucitu nebo naopak poznámek, které dotyčného podceňují

• Nepřistupovat k hluchoslepým náhle a zbrkle.

• Před začátkem hovoru je třeba upozornit hluchoslepého na svoji přítomnost dotekem na paži.

• Komunikovat pokud možno v co nejméně hlučném prostředí.

• Vhodným prostředkem ke komunikaci je vibrační metoda Tadoma, která je založená na vnímání mluvené řeči pomocí odhmatávání vibrací hlasivek pohybů rtů, dolní čelisti a tváři mluvícího.

• Někteří zrakově i sluchově postižení mají zbytky zraku nebo sluchu. Při komunikaci mluveným slovem vyslovovat pomalu, zřetelně, nekřičet. Při nemožnosti dorozumět se tímto způsobem je třeba psát dotyčnému velká tiskací písmena do dlaně.

• Pokud má hluchoslepý průvodce, je třeba komunikovat s hluchoslepým, ne s průvodcem.

• Při konverzaci ve skupině je třeba hluchoslepého průběžně informovat o tématu rozhovoru.

• Na ukončení hovoru i na opuštění místnosti je třeba hluchoslepého upozornit.

Několik slov o občanském sdružení Lorm

Lorm je občanské sdružení, jehož cílem je zvýšení kvality života lidí s postižením zraku a současně sluchu. Pomáhá také rodinám a okolí, v němž žijí a pracují lidé s postižením zraku i sluchu. Občanské sdružení Lorm nabízí těmto lidem odborné sociální poradenství, tlumočnické služby, výuku komunikace, prostorové orientace a samostatného pohybu. Kromě toho pořádá toto sdružení osvětové akce, jedna z nich je kampaň nazvaná „Netrubte zbytečně“, viz http://www.netrubtezbytecne.cz/. Více informací o občanském sdružení Lorm, o jeho činnosti i o možnostech podpořit toto sdružení, najdete na webových stránkách www.lorm.cz.

Autorka: Evžena Janovská