VELKÝ BOJOVNÍK - PŘÍBĚH, KTERÝ MĚ CHYTIL ZA NITRO MÉHO SRDCE
Pan Václav Uher je mladý muž, který žil normálním životem, jako téměř každý z Vás. Bydlí v Praze. Po dokončení základní školy začal studovat Lesnické učiliště v Křivoklátě. Život plynul jako voda a ejhle, den ze dne mu změnil život o sto osmdesát stupňů. Ptáte se - co se stalo? V roce 2001 spadl ze stromu. Dosti nešťastně, protože si zlomil krční páteř. Nakonec skončil na ÁRU v pražském Motole. Následovaly rehabilitace a skončil na vozíčku.Po úraze vystudoval Obchodní akademii Olgy Havlové v Janských lázních. V současnosti pracuje pro CENTRUM PARAPLE A PRO NEZISKOVOU ORGANIZACI LENOX
Jelikož jsem díky faceboku viděla velmi silné a dojemné video, rozhodla jsem se ho požádat o rozhovor. Je velký bojovník a ukazuje cestu jiným, kteří si také něco nepříjemného zažili. Například skončili na vozíčku nebo mají nějaký zdravotní hendikep. Tito lidé mně ukazují cestu, jak na sobě ještě více zapracovat a dělat také něco užitečného. Proto takové příběhy vyhledávám a inspiruji se jimi. A nyní již slíbený rozhovor s panem Václavem Uhrem.
Jak a kdy se Vám stal úraz?
4. prosince 2001 jsem se houpal v korunách mladých borovic, spadl jsem a zlomil si krční páteř. Stalo se to při praxi v třetím ročníku studia Lesnického učiliště, kde jsem se učil mechanizátorem lesní výroby, tedy dřevorubcem.
Co poté následovalo?
Jeden život skončil a začal druhý. V prvních okamžicích po pádu jsem ležel na zádech a volal tátu, který byl ale v tu chvíli doma, desítky kilometrů daleko. Pak přišel mistr a učni, kteří mě přikryli bundami a zavolali sanitku. Probudil jsem se po operaci krční páteře na ARO v pražské nemocnici v Motole, kde jsem strávil další dva měsíce.
Byli jsme křesťané, tak se kolem nás ostatní věřící semkli a podporovali nás, svými modlitbami, návštěvami, dopisy a pohledy. Těm, kteří uvedli zpáteční adresu, jsem odpovídal až po několika měsících, když už jsem měl nižší teploty, mohl sedět a trochu psát.
Je to pár dní, kdy mi přišla zpráva od neznámé paní: "Dobrý den, Vaše jméno mi něco říká. Nedopisoval jste si před lety s mojí babičkou?" Ano. Ta neznámá paní byla vnučka babičky, která mi psala na ARO před dvaceti lety. Slyšela tehdy o mém úrazu v rádiu, kde uvedli i mou adresu. Vnučce jsem odpověděl a poslal jí jeden z naskenovaných dopisů, který mi tenkrát babička poslala. Ještě že mám všechny ty pohledy a dopisy od lidí dodnes schované. Po dvaceti letech, kdy už babička dávno nežije, mohl obsah dopisu povzbudit její vnučku. Čas neexistuje, jen okolnosti.
Vy jste se ale ptala, co následovalo. Následovaly dva roky rehabilitace, které můj táta točil na kameru. Nedávno jsem z těchto záběrů vytvořil dokument, který jsem pojmenoval možná příliš pateticky: "Život. Ten, který je. Dva roky po úraze krční páteře."V tom dokumentu je vše důležité, co se během toho času událo. Příběh kluka, kterého detailně, soustavně a systematicky snímá táta se svou kamerou první dva roky po úraze krční páteře. Pokud uznáte za vhodné, můžete dokument zhlédnout na youtube.
Jak dlouho jste se s tím smiřoval?
Otázkou je, zda je vůbec možné se s čímkoli těžkým dokonale smířit. Je to spíš nekonečně průběžný proces, který mění podoby. V první fázi jsem si vážnost stavu nepřipouštěl. Na ARO jsem rezolutně řekl tátovi: "Odpojte mě od přístrojů a já půjdu domů!" Bytostně jsem tu víru měl. Možná jsem byl pomatený. Nevím. Nesoudím tu nepochopitelnou chvíli.Byl jsem napojený na dýchací přístroj, bez kterého bych nepřežil ani pár minut.
S přibývajícími týdny jsem si začal vážnost stavu připouštět, ale tu vážnost jsem nahrazoval vírou v uzdravení. Žil jsem s jistotou, že ochrnutí je dočasné. Otázkou nebylo, zda se uzdravím, ale kdy. V tom dokumentu jsou záběry z akce světoznámého letničního kazatele Reinharda Bonkeho. Stál jsem tam v první řadě s ostatními nemocnými, když se ten muž horlivě modlil a řval: "Páteř bude uzdravena ve jménu Ježíše." S mojí páteří to ani nehnulo, ale zklamaný jsem nebyl. Už jsem nějak tušil, že tudy cesta nevede. Ačkoliv pro mě byla víra důležitá, a dodnes je, začal jsem chápat, že místo snění bude lepší žít. V těle, které mám, se srdcem a hlavou, které mi zůstaly.
Z týdnů se staly měsíce a z měsíců roky. Poznal jsem nové kamarády, začal jsem hrát florbal na elektrických vozících, pít dobré pivo, cestovat a žít normální život. S následky úrazu se ovšem vyrovnávám dodnes. Třeba když mi něco spadne na zem, strašlivě mě to rozčílí. ????
Co Vám nemoc dala a co vzala?
Dovolím si poupravit Vaši otázku. Úraz páteře nezpůsobuje nemoc, ale pohybové omezení. Jsem zdráv, jen nepohyblivý. Co mi úraz vzal? Bezesporu život, který bych žil, kdyby se mi úraz nestal. Na druhou stranu dal mi dva životy. Ten, který jsem žil do svých sedmnácti let a ten druhý, který žiji dnes. Dal mi široké možnosti, v co tuto svou zkušenost přetavit. Odpovědět konkrétně na otázku, co mi úraz dal? Něco možná ano. Přiblížil jsem se smrti tak těsně, že ji umím přijmout a nelpím na životě. Úraz také prohloubil mou schopnost imaginace, a to ve všech oblastech, ve kterých nelze zhmotnit myšlenku pohybem nebo nelze vše tělesně cítit. Ať už je to intimní život, vzpomínky na dětství nebo představivost v empatii, v soucitu s lidmi, kteří prožívají nebo prožívali trápení a povídají mi o něm.
Jakou úlohu při tomto onemocnění sehrála Vaše psychika?
Nejsem psycholog, takže Vám nedokážu říct kvalitní analýzu. Prožíval jsem těžké chvíle i hurónský smích. Na ARO mi podávali různé léky, z nichž některé měly v popisu práce mě zklidňovat. Nejhůř jsem se cítil, když mě přivezli po čase domů. Uvědomil jsem si, že tohle je konečný stav. Jako když přijedete před zeď a vidíte, že dál už cesta nevede. Něco podobného jsem psal v knížce Zalitý kaktus: "Cítil jsem se jako mladý vězeň, odsouzen na doživotí, který skrz mříže své cely chtě nechtě vidí do míst, kde vyrůstal a prožil svá nejšťastnější léta." Při rehabilitaci to bylo lepší. V lázních a ústavech jsem potkával lidi, střídal činnosti a prostředí. Po dvou letech po úraze už to bylo lepší. Erární prostředí nemocnic jsem navždy opustil a začal studovat. Na nové škole jsem poznal florbal na elektrických vozících, kterému jsem se věnoval pak dalších patnáct let. Potkal jsem nové kamarády, s kterými jsem začal jezdit na pivo, hrát divadlo, cestovat. To už byl podstatně příjemnější život.
Kam Vás to v životě posunulo?
Čas a pozornost každého z nás posouvá v příběhu dál. Na tuto otázku nedokážu konkrétně odpovědět.
Kde a co jste studoval?
Studoval jsem Obchodní akademii Olgy Havlové v Janských Lázních. Tam jsem žil pět let. Moc rád na ty časy vzpomínám. Užil jsem si na škole spousta legrace s hodnotnými lidmi. Je to škola, která je obklopena krásnou přírodou a z ní plynoucím čistým vzduchem. Internát je bezbariérový a příjemný jako horský hotel. Učitelé a ostatní personál jsou lidsky hodnotní lidé, z nichž někteří škole a práci s handicapovanými studenty věnovali celý svůj pracovní život. Dodnes jsem s některými v kontaktu. Po maturitě jsem se přestěhoval do Prahy, kde jsem pokračoval ve studiu na Metropolitní univerzitě, v programu Škola bez bariér, což je také výborný projekt, protože nabízí téměř bezplatné vysokoškolské vzdělání lidem i s tím největším pohybovým omezením. Za patnáct let tam získalo titul přes tři stovky takových studentů. I když se podmínky zlepšují, pořád je to jedna z mála vysokých škol, která je zcela bezbariérová.
Kde momentálně pracujete a co je Vaší pracovní náplní?
V současné době se věnuji tvorbě grafiky, webových stránek, textů a příležitostně také moderování. Pracuji například pro Centrum Paraple nebo neziskovou organizaci Lenox.
Co byste vzkázal dalším lidem s nějakým hendikepem?
Chovejte se hezky k vlastní rodině, pečujte o své zdraví a uchovávejte si radost ze života. Doplnil bych to o slova mého táty, který na otázku: "Čím může člověk na vozíku naplnit svůj život?" odpověděl: "Láskou. I na vozíku lze projevovat lásku." Mě se to moc nedaří, ale tuším, že je to správná a jednoduchá odpověď na komplikovanou otázku.
Jaké máte plány do budoucna?
Já vím, že se ptáte, ale nechci plnit plány. Čekám na múzu a spokojím se s málem. Přál bych si zažít ještě nějakou tu pěknou chvíli při cestování, psaní, moderování, být užitečný a moc netrápit ty, kteří mi pomáhají. Jeden plán ale přeci jen mám. V srpnu chceme uspořádat 6. ročník našeho trampování na elektrických vozících www.electriceccentric.cz
Jste věřící a jak Vám víra pomáhá?
Víra je pro mě naděje, že život smrtí nekončí. Věřím, že stvořitel, který vymyslel vesmír, naši planetu a lidi, je dobrý, milosrdný a že mě po smrti přijme.
Autor : Dana Mičolová
