Tvůrčí psaní naplňuje její život

Za 55 let jejího života si prošla mnoha cestami. Předestíraly jí křižovatky se směrovkami hledání, poznání, propadů, výher… Tak, jak to jednoduše život určuje nám všem. Sdělila mně: „Rozhodně nejsem výjimečná“.

Vystudovala střední školu ekonomického zaměření, posléze Vyšší odbornou školu Management a psychologie prodeje. Škola byla organizovaná z Londýna přes české zastupitelství importéra. Pro výkon její profese byla nezbytně nutná.

V tu dobu neměla prostor pro koníčky. Povinnosti, coby rozvedené matky se třemi dětmi, jí zaplňovaly 24 hodin denně. S domácností jí pomáhala maminka. „Byla velkou devízou pro mne i mé syny.“ Žel, už jí může jen zapálit svíčku a položit kytku na hrob. Žádná forma poděkování nepokryje její přínosnost, cit, něhu… 

Kdy a jak jste onemocněla a kde jste pracovala před nemocí?

Tady už je odpověď bolestnější. Musím ji rozvinout, snad Vám to nebude vadit.

Pracovala jsem na manažerské pozici 17 let. Svou práci jsem postavila na piedestal. Samozřejmě dominovaly děti. Ale přece jen jsem byla taky ženou, ambiciózní, s touhou po seberealizaci. Nepopírám, že jsem si tím zcela dobrovolně uzavřela cestu k partnerskému vztahu.

Práce byla nesmírně náročná. Nastal den, kdy jsem ve svém výkonu začala zpomalovat. Tak nějak postupně. To, co jsem dříve dělala pár minut, se přetavovalo zpočátku do půlhodin, posléze jsem mnohé administrativní úkony odkládala na pozdější řešení. Bývala jsem unavená, bez schopnosti spánku, začaly se mi třást ruce, hypertenze, bušení srdce. V autě na pedálech mi vibrovaly nohy.

Stalo se nejhorší – dostavila se apatie, nezájem. Synové, už dospělí, vyletěli z hnízda. Prázdný byt, žádná v podstatě praktičnost v každodennosti. Ta, která nás odpoutává a zahání na chvíli od profesní intelektuálnosti, současně vyvolává pocit realizování v jiné oblasti, včetně potřebnosti a nepostradatelnosti.

Netrvalo to dlouho a zhroutila jsem se. Diagnóza – syndrom vyhoření. Posléze následoval infarkt. A život mi přehodil výhybku. Musela jsem změnit styl každodennosti, žel to se mi nepodařilo. Ono „Pendolíno“, ve kterém jsem léta jela, mi neskutečně chybělo. Přiznávám, že se jedná o slabý příměr!

Pak přišlo doporučení stran lékařů na invalidní důchod. V 53 letech!!!

Co Vám osobně nejvíce pomáhalo?

V danou chvíli mi nepomáhalo vůbec nic. Prodala jsem na radu syna svůj velký byt a šla do menšího, po dvaceti letech do anonymity. Po třech měsících a dokončení vybavenosti bytu, jsem neviděla smysl, proč jít dál. Kladla jsem si otázky s mnoha otazníky. Už neexistovala žádná křižovatka, jen jediný směr. „Nemám důvod jít dál“.

Po konzultaci s psychiatrem jsem na jeho doporučení nastoupila psychoterapeutickou léčbu v kroměřížské léčebně.

Jakou zkušenost máte s péčí v psychiatrické léčebně?

Můj názor na péči v léčebně – jednoduchá odpověď. Vrátila jsem se po dvou měsících zpět do života. Plnohodnotného.

Jak jste se dostala k psaní textů a kde je zveřejňujete?

Začala jsem psát články, publikovat, v současné době na Vaše doporučení, mám rozepsanou knihu.

Vašeho názoru si nesmírně vážím. Hodně jste mě povzbudila. Navíc mám skvělého přítele, který mě podporuje a chápe potřebnost mé realizace. Publikuji především v periodikách Moje psychologie a Psychologie dnes. Doposud jsem se nedočkala odmítavosti mé produkce článků, ve kterých převažuje autentičnost.

Co byste chtěla změnit v oblasti péče o duševně nemocně?

Věřte mi, že mnohé. Jenže nejsem kompetentní. V tomto směru se jedná o limitaci běžného vnímání lidí stran psychiatrických diagnóz. Sama jsem se s tím setkala. Mnohokrát jsem si přála se s  přáteli podělit o zkušenost a orientovat je směrem, aby neodmítali pomoc psychiatrů a psychologů, pokud jsou bezradní. Ticho bylo výmluvnější!

Jste věřící a v čem Vám víra pomáhá?

Jednoznačně Vám odpovím: „ Ano, jsem! Víra mně pomáhá jako každá jiná. Věřme v Boha, věřme v člověka a čas. Ten jediný jde ruku v ruce s Bohem a je svědkem pravdy.

Dana Mičolová