Tomáš Mošnička – šéfredaktor a sportovec i přes svůj handicap

Ráda bych Vám představila velmi zajímavou osobnost, která i přes svůj handicap dělá spoustu užitečné práce. Jedná se o pana Tomáše Mošničku, který je šéfredaktorem portálu www.zijushandicapem.cz , ale mimo to, je také velmi aktivním sportovcem a dosahuje skvělých sportovních úspěchů. Je příkladem pro další vozíčkáře, kteří chtějí dělat něco užitečného. Tento sedmačtyřicetiletý muž je ženatý a od roku 1995 je upoután na invalidní vozík. Důvodem byl úraz při motocyklových závodech. Aktivní život však nevzdal. Naopak, dělá spoustu zajímavých činností a je dobrým příkladem pro ostatní.

Ráda bych Vám představila velmi zajímavou osobnost, která i přes svůj handicap dělá spoustu užitečné práce. Jedná se o pana Tomáše Mošničku, který je šéfredaktorem portálu www.zijushandicapem.cz , ale mimo to, je také velmi aktivním sportovcem a dosahuje skvělých sportovních úspěchů. Je příkladem pro další vozíčkáře, kteří chtějí dělat něco užitečného. Tento sedmačtyřicetiletý muž je ženatý a od roku 1995 je upoután na invalidní vozík. Důvodem byl úraz při motocyklových závodech. Aktivní život však nevzdal. Naopak, dělá spoustu zajímavých činností a je dobrým příkladem pro ostatní.

Co se díky tomuto handicapu změnilo ve Vašem životě?

Téměř nic. Jezdím autem, podruhé jsem se oženil, pracuji, sportuji a k těm motorkám jsem se nakonec také vrátil.

Jak dlouho jste se s tím vyrovnával?

Nějak jsem neměl potřebu se s něčím vyrovnávat. Vždy jsem věřil, že to rozchodím. Samozřejmě, byly chvíle, kdy si člověk říká proč zrovna já. Já mám „výhodu“ v tom, že se mi úraz stal při aktivitě, kde bylo riziko takovéhoto úrazu poměrně vysoké a s tím rizikem jsem tento sport dělal.
 

Ten první měsíc v nemocnici v Plzni jsem myslel, že umřu. Vysoké horečky a zimnice kvůli urologickému zánětu, ochrnutí mi stále stoupalo, většina doktorů a sester neochotných, to nabourá psychiku každému. To, že se mi později rozpadla dlaha, která měla držet pohromadě poraněný obratel a ztratila se celá moje dokumentace, to zjevně o něčem svědčí.

Kdo Vám pomohl z toho nejhoršího?

V době úrazu jsem již měl rodinu a dvě děti. To bylo asi hodně důležité. Avšak do sportu mne dokopali kamarádi, protože jsem už sportovat nechtěl. V motosportu je hrozně důležitá fyzička, proto jsem před úrazem hodně běhal, jezdil na kole a hlavně posiloval. Kluci někde vyčetli, že nějaký vozíčkář na Slovensku závodí v benchpresu a že zvedá nějakých 140 kg. Dotáhli mě do posilovny a já jsem hned napoprvé zvednul asi 120 kg a bylo dané, čím se budu následujících 10 let zabývat. Kamarád to se mnou vydržel cvičit celou tu dobu a prošel se mnou celou vzpěračskou kariéru až ke zlatu z MS. Vlastně společně posilujeme až do dneška, ale už jen rekreačně.

Čím jste se při tomto handicapu začal zabývat a proč?

Jak jsem již uvedl, začal jsem vzpírat. To bylo asi rok po mém úrazu. Musel jsem si také sehnat nějakou práci, protože z důchodu se žít nedá. Udělal jsem si živnosťák a jeden známý mi dohodil vrtání koleček do masostrojků. Mé sportování také potřebovalo nějakého sponzora. Oslovil jsem majitele bezpečnostní agentury D.I. SEVEN FACILITY a.s.(www.disevenfacility.cz), se kterým jsem se v dobách ještě před úrazem potkával v posilovně. To byl zřejmě také důvod, proč byl této mé sportovní aktivitě nakloněn. Časem z jeho strany přišla nabídka na práci v jeho firmě, kterou jsem přijal.

Poměrně rychle přišly výraznější sportovní první úspěchy, ale také zranění. To byl také jeden z důvodů, proč jsem se začal věnovat cyklistice (handbike).

Co Vám handicap přinesl do života a co Vám naopak vzal?

Těžko hodnotit „coby kdyby“ po 18 letech na vozíku. Možná je to pro někoho zdravého nepochopitelné, ale já žiju úplně normálně, protože ten vozík absolutně nevnímám a vše mi přijde normální. Avšak moje práce redaktora, která přišla v návaznosti na můj handicap, mi dala úplně jiný pohled na životní priority. Ten první impuls bylo mé setkání s pí. Honkovou z Modré berušky (autistické děti). Její vyprávění mi úplně rozbouralo můj žebříček životních hodnot a začal jsem mít úplně jiný pohled na to co je v životě důležité.

Kdy Vás napadla myšlenka dělat šéfredaktora portálu www.zijushandicapem.cz a jaké byly Vaše začátky? Měl jste dříve zkušenost s psaním?

Nebyl to můj nápad. Samotná myšlenka vyšla od techniků VIDIA-DESIGN s.r.o. (www.vidia-design.cz), kteří spravují webové stránky společnosti D.I. SEVEN FACILITY a.s. Tento nápad měl u vedení firmy pozitivní ohlas a proto je nyní společnost D.I. SEVEN FACILITY a.s. náš generální sponzor. Podporuje nás nejenom proto, že zaměstnává lidi s handicapem, ale ve svém sponzorském programu má mnoho podobných aktivit na pomoc handicapovaným lidem, podporuje děti v dětských domovech aj.

Po zrušení mého původního pracoviště, resp. po jeho přestěhování do centra firmy, mi byla nabídnuta tato náhradní práce. Práce redaktora mi takříkajíc spadla do klína a nikdy jsem si nemyslel, že budu dělat něco podobného. Byl jsem vybrán s ohledem na mé zkušenosti s komunikací, s tvorbou webových stránek a mé zkušenosti s handicapem a konexe s lidmi a s organizacemi zabývajícími se podobnou činností.

Baví Vás tato práce a proč? Kolik lidí pro tento portál pracuje a kolik máte přispívajících, případně, jak se můžou do portálu lidé zapojit?

I když je to někdy časově náročné, tato práce mi umožňuje být pánem svého času a pracovní dobu si přizpůsobit s ohledem na můj časově a fyzicky náročný tréninkový program. Přicházím také do styku se zajímavými lidmi a organizacemi. Navíc, čím jsem starší, tím víc se zaměřuji na to, abych byl sám užitečný a pomáhal druhým. Těm, kteří to potřebují víc než já. Nejde tedy o to, že by pro mne byla práce zábavou, ale člověk má kdesi uvnitř dobrý pocit, pokud se povede zrealizovat např. nějaký druh pomoci. Hlavně osudy dětí jsou vždy dojemné a zde se snažíme s týmem techniků z VIDIA-DESIGN s.r.o., více „tlačit na pilu“, protože právě s nimi vždy řešíme, jakým směrem se budeme ubírat.
Momentálně máme okolo 150 registrovaných přispívajících na webových stránkách a na facebookovém profilu okolo 650 fanoušků. Tyto počty se každým dnem zvyšují a proto jsme se po roce fungování rozhodli upravit náš portál tak, aby se tito uživatelé mohli sami angažovat na poskytovaných informacích.

Jakým sportovním aktivitám se věnujete? Jaké jsou Vaše úspěchy?

Silniční handbike, horský handbike, golf, box, čtyřkolky a rybařím.

Úspěchy ty hlavní:
Před úrazem: 6x na stupni vítězů v M ČR v sidecarcrosu + mnoho reprezentačních startů včetně MS.
Po úraze:  Zlato z MS ve vzpírání v roce 2000 v (bechpressu) tělesně postižených, 3. místo z ME 1998, 2x mistr Slovenska 2000, 2001, Mistr ČR 2000, 2001, 2002, 2003, 2005, 2006, stříbro v roce 2004 a mnoho Českých rekordů a  úspěchů i v soutěžích se zdravými sportovci (Silák Sedlčan , World Sport pohár atd.).
Rok 2012 -  třetí sezóna v cyklistice těl. postižených, kde jsem obhájil 3. místo v Českém poháru a 2. místo v silničním MR + 2. Místo v časovce jednotlivců na MR.
Rok 2013 - Vicemistr ČR MTB, Vicemistr ČR v časovce, Vítěz ČP handbike silnice, 2. místo EP Strahov
Další úspěch: Jako zatím první vozíčkář a jediný handbiker jsem v roce 2011 absolvoval a dokončil známý závod horských kol Nova Author cup (65 km v extrémních podmínkách a na zapůjčeném MTB handbiku).

Co byste vzkázal lidem s handicapem?

Nevzdávat to. Dá se s tím žít. Dnešní doba přináší handicapovaným lidem mnoho věcí, které umožní žít plnohodnotný a produktivní život.

Jaký máte názor na problematiku zdravotně postižených a jejich zaměstnávání?

V této problematice resp. v legislativě se moc neorientuji, ale ze své zkušenosti vím, že člověk s handicapem si své práce dovede vážit a proto může odvádět kvalitnější práci, než někteří plně zdraví lidé.

Co byste změnil v sociálním systému, kdybyste měl tu pravomoc?
Není žádné tajemství, že je náš stát rozkrádán po miliardách. Naši politici pak tyto chybějící finance šetří na těch nejchudších, což jsou invalidní důchodci, starobní důchodci, rodiny s postiženými dětmi atd. Prostě na těch, kteří nemají takové páky na státní aparát a nemohou se bránit. Vždy mě naštve, když vidím, že nějaké dítě potřebuje „pár tisíc“ na léčbu, která může zlepšit jeho zdravotní stav a rodiče si musí tento obnos sehnat sami, např. od sponzorů a dárců. Tak se vždy ptám, kde je stát a pojišťovny? Rodiče s autistickými dětmi by mohli vyprávět o „podpoře státu“. Prostě lidi si pomáhají sami. Mnohdy je to tak, že pomáhají handicapovaní handicapovaným. Pokud bych měl možnost něco změnit, tak zapojit více stát a zdravotní pojišťovny a alespoň část těch rozkradených peněz zachránit a přelít těm, co to potřebují.

Dana Mičolová