Schizofrenie, deprese, bludy, ... vítězný boj paní Dany

Paní Dano, jak a proč jste se dostala do Iskérky, jaká v ní je Vaše role?

Doporučila mně to moje dobrá psychiatrička, abych navštívila o. s. Iskérka (www.iskerka.cz). Našla jsem odvahu a zašla jsem tam. .První setkání bylo s paní Blankou Mikolajkovou, která mě velmi oslovila  a oblíbila jsem si ji. Ostatní uživatelé k ní měli také pěkný vztah. Zpočátku jsem byla pouze jako uživatelka. Tato nezisková organizace se postupně rozvíjela. Začátky nebyly vůbec jednoduché. Hlavně se sháněním financí, ty jsou však dodnes. Později se v naší organizaci navázala spolupráce s partnerskou organizací Stichting De Boei z Eindhovenu (Nizozemí). Vznikly díky tomu mezinárodní projekty. Zapojila jsem se do nich. Jeden už skončil. Nesl název „Se zkušenostmi De Boei do sociální firmy“. Byla jsem do něj zapálená. Díky němu vznikla metodika tzv. Rady uživatelů. Již více než 2 roky jsem předsedkyní Rady uživatelů. Tato Rada uživatelů funguje v Nizozemí v každé neziskové organizaci a je uzákoněna státem. V současné době spolupracuji na dalším mezinárodním projektu, který se jmenuje „S uživateli sociálních služeb a nizozemskou expertízou k systémovým změnám“. Jsem šťastná, že na něm spolupracuji, navíc s velmi dobrými spolupracovníky, které mám moc ráda. Práce na projektech mně velmi baví. Díky nim jsem se mohla zúčastnit již na 3 pracovních stážích v Eindhovenu a jsem za to moc šťastná, protože mně to dalo nový smysl života. Nejvíce mě oslovil životní příběh skvělé ženy Dorin van den Berk, která se z nemoci dostala a nyní pomáhá dalším díky své osobní zkušenosti. Její příběh mě motivoval natolik, že jsem si říkala, když to jde v Nizozemí, proč by to nešlo i u nás. Jsem jí za to velmi vděčná, ale také naší organizaci Iskérka a nizozemské organizaci Stichting De Boei.

Prozradíte něco víc o Vaší nemoci? Mnozí si asi nedovedou představit, co takové onemocnění obnáší...

Mé onemocnění mělo široký rozsah. Nejen že mně byla diagnistikována SCHIZOFRENIE, měla jsem také velmi těžké deprese, mánie, úzkosti, zažila jsem různé strachy, maniodepresivní stavy, chtěla jsem měnit svět, zažívala jsem pocity pronásledování, pocity propojení skrze televizní obrazovku, měla jsem viditelné halucinace, bludy, hlasy. Kdo si něčím takovým neprošel na vlastní kůži, nemůže nikdy pochopit, co člověk v těchto stavech prožívá. Přitom takové  onemocnění vychází ze stresů, z problémů v rodinách, z problémů ve školách, v práci, mezi lidmi atd. Takže mnoho lidí si neuvědomuje, že se do toho může dostat kdokoliv. Při této nemoci může onemocnět jakákoliv cílová skupina. Ať už děti, dospělí, středoškoláci, vysokoškoláci a lidé z různých profesí. Nikdo z nás neví, kdy se tato nemoc objeví  v jeho blízké rodině, u známých nebo přímo jeho/jí.  Tato nemoc se může dotýkat také lidí s různými hendikepy. Je to úplně jedno. Proto by tomuto tématu měla být věnována velká pozornost.

V čem konkrétně Vám tedy Iskérka nejvíce pomohla? A co všechno Vám pomohlo s nemocí bojovat?

Díky Iskérce jsem našla nové přátelé a dobré lidi. Pracovníky, kteří mně pomáhali a  v mnoha oblastech poradili. Nejvíce mně pomohla již zmiňovaná zakladatelka našeho sdružení paní Blanka Mikolajková a pan Miroslav Kadlubiec. Bylo jich však více. Díky této organizaci jsem začala více komunikovat, bavit se o problémech, které mně trápily a také jsem měla možnost zapojit se do různých aktivit, mnoha věcem se naučit  a život mě tak více těšil. Jsem moc šťastná, že jsem tak mohla rozvíjet  svou osobnost, což je pro každého handicapovaného velmi důležité. V začátcích mé nemoci mně nejvíce pomohla moje rodina, za což jsem jí velmi vděčná. Pomohla mně také láska člověka k člověku a tou se po 3leté známosti stal můj manžel, kterému nevadilo, že mám tak závažné nemocnění. Jak se říká, láska dělá divy. I jemu jsem za to moc vděčná, že se mnou snášel dobré i zlé v době nemoci. Oceňuji i to, že to se mnou už dlouho vydržel, i když se nemoc častokrát vracela. Dále mně pomáhala hudba a koníčky. Dříve to byly ruční práce – pletení a vyšívání a práce na zahrádce, pomoc mým a manželovým rodičům a hlavně sport. V mládí jsem hrála házenou, na základní a střední škole jsem chodila do běžeckého oddílu. Už v mládí jsem ráda jezdila na kole a to mně zůstalo dodnes. Bez kola bych nemohla fungovat. Později jsem si oblíbila amatérské focení a točení na kameru spojené s oblíbeným cestováním. K tomu se pak přidala práce s diktafonem. Počítač je mojí velkou zálibou. S tím spojené tvůrčí psaní. To je asi ten nejlepší „KŮŃ“ v životě. Psaní beru jako svoji terapii, díky níž si myslím, že se uzdravuji. Nejvíce mně však poslední dobou pomáhá víra v Boha, protože hodně lidí mně v životě zklamalo a ublížilo. To je asi to nejlepší v životě, co jsem mohla potkat. Byla jsem od mala věřící, ale řekla bych spící nebo hledající křesťan. Největší zlom byl asi v polovině roku 2008, kdy jsem díky milované TV NOE našla víru v Boha. V této době jsem začala dělat dobrovolnickou službu KANOE (kamarádka NOE).

Dá se říct, že jste tedy nad nemocí zvítězila a jste úplně v pořádku?

Musím konstatovat, že jsem na cestě k uzdravení. Léky zatím ještě beru, i když je jich minimum. Zjistila jsem, že je pro mě důležitá práce a pohyb. Člověk, když pracuje, tak nepřemýšlí nad svou nemocí. Nelenoší, není sám a přitom je užitečný a vytváří nějaké hodnoty v životě. Bohužel takto nemocní lidé mají velký problém si najít práci a pak se to odráží na jejich zdravotním stavu. Častokrát jsou uzavíraní do samoty, ztrácejí sociální kontakt a odvyknou si od pracovních návyků i od denního režimu. A to není dobře.

Práce pro Iskérku není to jediné, co děláte. Jste zaměstnaná jako redaktorka v občanském sdružení Dobré místo. Co je Vaším úkolem zde?

V tomto sdružení dělám redaktorku zdravotně sociálního webového portálu Lidé mezi lidmi (www.lidemezilidmi.cz). Vyhledávám a píšu o lidech s různými zdravotními problémy a handicapy – tedy o postižených dětech, dospělých, seniorech. Dále o různých neziskových organizacích, jejích aktivitách a různých problémech. Zajímavostí tohoto webu je to, že většinu příspěvků píšou lidí s fyzickým nebo duševním handicapem. Naši redaktoři jsou také z různých koutů ČR. Já jako jediná jsem ze Zlínského kraje. Lidé s postižením, ale také jejich rodinní příslušníci a přátelé, můžou na našem webu Lidé mezi lidmi prezentovat svoje básně, povídky nebo výtvarná díla, ale také životní příběhy jakkoliv hendikepovaných. V rubrice Blog můžou také vyjádřit svoje názory. Takže se do toho může zapojit kdokoliv, aby se změnila situace v našem dlouhodobě špatně nastaveném zdravotně sociálním systému.

Ani to není zdaleka vše. Pomáháte i jinde. Jak je to s televizí NOE?

Od poloviny roku 2008 jsem začala dělat dobrovolnickou službu KANOE (kamarád/ka Noe). Tato služba se týká těchto dvou aktivit. Jelikož TV NOE (www.tvnoe.cz) žije opravdu jen z darů diváků, tak se v našem městě starám o evidenci jejich dárců (členů klubu přátel TV NOE), kterou počítačově zpracovávám a posílám elektronicky do TV NOE. Rovněž posílám finance tohoto hromadného daru na účet TV NOE. Tito lidé tak nemusí platit za složenky, což šetří jejich peněženky. Druhou částí této služby je to, že asi 3-4krát do roka mně přijde balík, ve kterém je pošta pro všechny tyto členy z našeho města. Takže se nemusí platit každá obálka zvlášť, protože se platí jedno poštovné. Opět je tak úspora ve financích, které můžou být v této televizi využity jiným způsobem. Tyto obálky musím roztřídit a roznést všem členům. Jsem ráda, že můžu této skvělé televizi pomoci, protože jí mám co vracet. Otevřela mně totiž oči pro Boha a totéž přeji i Vám.

Nedávno jste se zúčastnila jako dobrovolník i další akce - Kola pro Afriku. Co Vám to dalo?

Nejdříve jsem o této organizaci napsala článek s rozhovorem na základě toho, že se v naší organizaci Iskérka vytvořilo sběrné místo Kola pro Afriku, které si vzala na starost dobrovolnice paní Zdenka Račková.  Darovala jsem do tohoto mezinárodního projektu také  svoje první horské kolo a více jsem se o to zajímala.  Osobně jsem se zúčastnila historicky první nakládky těchto kol z ČR do Gambie, nechtěla jsem si to nechat ujít. Ještě před tím jsem se účastnila 2 tiskových konferencí., na které mě přizval zakladatel o. p. s. Roman Posolda. Nejdříve to bylo setkání s vozíčkářem Radomírem Krupou z Frýdku Místku, který podpořil svou partnerskou jízdou na handbikeru projekt Kola pro Afriku podél hranic ČR.  Potom se jednalo o tiskovou konferenci, na které jsem se dozvěděla více informací o této nakládce.  Také jsem z této akce pořídila několik fotografií. Bylo to příjemné setkání s různými lidmi, kteří chtěli udělat dobrý skutek pro africké děti. Ráda na tuto akci v dobrém vzpomínám.

Jaké jsou Vaše další záliby, kromě toho, že pomáháte, kde se dá?

Mezi mé další aktivity patří i pravidelné setkávání se s přáteli ve společenství Alfy, které je Následováním kurzů Alfa, do kterého jsem se v roce 2012 přihlásila.

Navštěvuji také další křesťanské aktivity. Jednou ročně jezdím na Katolickou charismatickou konferenci - konference.cho.cz. Oblíbila jsem si tzv. Večery chval, zúčastnila jsem se kurzu Cursillo, semináře Život v duchu. Život bez Boha si už neumím představit. Je to velká posila a naděje v životě.

Proč si myslíte, že je správné pomáhat jiným a jaký pocit Vám to přináší?

Připadá mně to velmi důležité, když někomu pomáhám i bez nároku na honorář. Jsem za to vděčná právě svým rodičům, kteří mě vedli již od mládí k práci a k pomoci druhým. Vždy jak pomáhám, tak si uvědomuji, že to dělám také pro sebe. Mám z toho pak příjemný pocit. Dělá mně to  dobře na těle i na duši. Pomáhat je prostě lidské. Byla bych ráda, kdyby každý z nás pomáhal dalším, aby si každý uvědomil, že jednou tu pomoc bude potřebovat také.

Co byste poradila lidem, kteří trpí stejnými potížemi, jaké jste měla Vy?

Hlavně, aby svoji nemoc přijali a naučili se s ní žít. Za důležité považuji žít přítomným okamžikem, protože každý den má starostí víc jak dost. Nedívat se moc do minulosti nebo do daleké budoucnosti, ale užívat si každého dne, krásy přírody, zvířat, nebe, lidí kolem nás a dětí, ze kterých jde spousta pozitivní energie. Dívat se na svět pozitivními očima. Vždyť není všem dnům konec. Myslím si, že velmi důležitou motivací je číst, vidět a slyšet další životní příběhy hendikepovaných, kteří něco dokázali a dělají spoustu užitečných věcí i přes svůj handicap. Velmi doporučuji pracovat (ať už dobrovolně nebo u rodičů či známých), anebo dělat různé koníčky a aktivity, které člověka baví a v tom se dále rozvíjet. Myslím si, že je velmi důležitý pohyb. Každému však vyhovuje něco jiného a na to musí přijít sám nebo se vrátit k původním sportovním aktivitám, které měl rád/a. Považuji za velmi důležité setkávání se s přáteli nebo chodit do společnosti mezi lidi. V tomto směru je určitě důležitá komunikace. Každému opět vyhovuje něco jiného – kino, koncerty, divadlo, různé aktivity nebo spolky, sport. Být mezi lidmi považuji za velmi důležité, aby se lidé neuzavírali sami do sebe. Nebýt jen s rodiči a přáteli, ale dělat si větší okruh známých, které máte rádi, ale naopak, kteří budou mít rádi také Vás. Každému z Vás přeji dobro, lásku a hojnost Božího požehnání.

Paní Dano, velmi děkuji za Vaše odpovědi a přeji Vám ještě mnoho energie, abyste ji mohla rozdávat jako dosud.

Hanka Kosová