S režisérkou Markétou Nešlehovou o pomoci

05. 10. 2018

Se scénáristkou a režisérkou Markétou Nešlehovou jsem se poprvé „potkala“ v roce 2014, když hledala děti, které pomáhají. Tenkrát jsme výzvu zveřejňovali na webu…

Jak to dopadlo?
V té době asi nebyl dětský altruismus sexy :-D. Anebo vybrané příběhy pomoci byly pro televizi příliš jemné a tak neprošly sítem. Nápad si tedy stále nosím s sebou. Je to jeden ze spících projektů, který mám ráda, ale ještě na něj nepřišel ten správný čas, prostor, finance, vůle, poptávka….. Vznik čehokoli je prostě alchymie a televizní pořady nejsou výjimkou.
Kolik máš takových projektů schovaných?
Myslím, že na jeden úspěšný je třeba deset, co nakonec zůstávají ve stand-by módu. A třeba i zůstanou a pak se někde rozplynou. Což ale nevadí, beru to všechno jako cestu, jeden úspěšný na těch deseti prostě vyroste…
Fakt nemáš ani jeden projekt, kterého lituješ?
Chtěla bych probudit projekt Prvňáci, časosběrný dokument ze šesti různých částí světa o životě prvňáčků. Je koncipovaný jako audiovizuální báseň, stojící na paralelách a odlišnostech ve vzdálených koutech planety, které bychom sledovali dětskýma očima během jednoho roku a zlomu v dětství – přechodu z předškolního hravého věku do věku povinností. Tedy takhle to my tady vnímáme – ale už jen základní otázka zní: jak ten přechod vnímají jinde? Jak se lidé třeba ve Rwandě dívají na vzdělání? A jaké první slovo napíšou nepálští prvňáci? Chci natočit zprávu o stavu světa a o jeho budoucnosti.. s charitativním přesahem, samozřejmě… Já vím, je to ambiciózní - probuzení Prvňáků by stálo cca 7 milionů korun….a asi je to další z méně sexy nápadů :-D. Zatím se mi prostě nepovedlo finance sehnat. Anebo sehnat někoho, kdo by je sehnal. Osloveným producentům se projekt líbil, ale byl pro ně příliš specifický….není hraný, není z Čech, vyžaduje mezinárodní spolupráci…
No vidíš. Další takové, řekněme sociální, téma. Stejně jako náhradní rodinná péče, romská otázka, Kambodža, … Co Tě k tomu vede?
Nevím, mně to dává odjakživa smysl. Už v dětství jsem byla takovej emotivní ratlík. Všechno mnou hýbalo, občas jsem na sobě nesla tíhu světa. Nedokázala jsem být zlá a lstivá, protože bych si to před sebou neobhájila. A taky před mámou. Učila mě, abych se nevnímala jako středobod vesmíru, ale vnímala lidi kolem. A tak to vzniklo. Prostě vnímám, leccos se mne dotýká. Chci, respektuju a můžu: uvědomuju si, že mám možnosti. Vždyť přece většina z nás má možnosti. Mám zdravé ruce a srdce, střechu nad hlavou, tekoucí vodu, ledničku, v ní jídlo, kamna mi topí. A tak můžu být pozorná.
Ty se ale takovým tématům věnuješ nejen jako režisérka. Pomáháš, kudy chodíš. Jaké bylo Tvoje první setkání s osobní pomocí? Co Tě k tomu dovedlo?
Upřímně, postupně jsem dospěla k tomu, že si nedovedu ani představit, že bych něco točila a něco jiného žila. Jan Špáta říkal Toč, co tě pálí. Here we go! A pokud jde o můj formativní zážitek, na který pamatuju? Bude to znít možná banálně, ale jako malá jsem nikdy nenafukovala žáby a netrhala mouchám křídla. Vždycky jsem si představovala, že by někdo o hodně větší a silnější tohle dělal mně. První osobní pomoc byla ve zvolání „Nechte je bejt!“.
Nejsi nováčkem ani v neziskovém sektoru. Byla jsi ředitelkou Nadace Naše dítě. Jak začala Tvoje cesta neziskem?
V Našem dítěti jsem byla jen krátce, ale jsem za tu možnost vděčná. Poprvé jsem se účastnila vícekolového výběrového řízení, poprvé jsem si uvědomila, že moje chuť vyhrála nad egem. Totiž možnost konkrétně měnit - ne myšlení lidí pomocí autorských dokumentů, ale kvalitu životů materiální a hmotnou pomocí. Pokorně jsem se nechala zaměstnat, učila se neziskový sektor a začala se na něj dívat zevnitř.
Máš i svoji vlastní neziskovku. Co je jejím posláním?
WeCan vzniklo z chuti a s chutí. Prostě „My můžem‘ “. Totiž - první větší pomoc, kterou jsem vymyslela a organizovala, byla charitativní výstava fotografií konkrétních kambodžských školáků s názvem Děti patří do školy. Výtěžek šel na dva projekty pomoci: skautskou školu JHP u Siem Reapu a vzdělávací projekt Charity ČR v oblasti Takeo. Jenže pak už nikdo z Charity neměl sílu, energii a grant na putování výstavy. A já zase nebyla právnická osoba. Takže šel projekt do vytracena… Postupně, během dalších cest do Kambodži, jsem dospěla k rozhodnutí, že se právnickou osobou zkrátka stanu a zkusím to po svém. Takže spolu s kamarády dobrovolničíme, propagujeme Kambodžu v Čechách, spolupracujeme se základní školičkou a snažíme se vydělat na stavbu střední školy u Angkoru. Vedle toho jsme s Czech Teamem pomáhali dětem a mámám v uprchlickém táboře, sbírali jsme materiální i finanční pomoc, točili, fotili a organizovali jsme vzdělávací sbližovací projekt Příběhy uprchlíků, právě jsme s kamarády rozjeli portál U-CAN konkrétní finanční pomoci lidí lidem…
Je i nějaká možnost nefinanční podpory?
Jo. Třeba se psaním grantů. V tom máme veliké mezery. Pak v pomoci. Třeba s pořádáním khmerských cooking classů. Určitě uvítáme někoho, kdo si vezme za své celý kus práce a postará se o něj. Momentálně totiž nestíhám a ostatní jsou na tom podobně…
Čemu se věnuješ právě teď?
Čím začít? S neziskovkou Hledáme rodiče připravuju takový komplexní projekt s názvem 8000 důvodů - stále je totiž u nás 8000 dětí v ústavní péči a je tedy stále 8000 důvodů ke změně systému. Nárazově spolupracuju i s Centrem pro náhradní rodinnou péči v oblasti crowfundingu a PR. A nejvíc mě zaměstnává - opět charitativní - projekt pro TV NOVA Mise nový domov. Tam pomáháme rodinám, k nimž se osud otočil zády a přes jejich veškerou snahu se jim nedaří štěstí naklonit zpátky, jsou sociálně slabí a mají nevyhovující bydlení. Pomáháme, kde je skutečně zapotřebí. Renovujeme jim domy či byty. Nevěřila bys, jaký restart štěstí to může znamenat, jakého balvanu je to zbaví!
Koneckonců projekt ještě není u konce – a tak znáte-li ve svém okolí někoho, kdo nemá štěstí, přesto bojuje, nevzdává se a má nevyhovující bydlení, stačí kliknout sem: http://tv.nova.cz/casting.