Rozhovory z léčebny: s psychoterapeutkou Ivanou Džemlovou

Jelikož jsem se ocitla po dlouhých 13. letech boje s duševní nemocí v psychiatrické léčebně v Opavě, kde jsem byla poprvé v životě, rozhodla jsem se požádat o rozhovor psychoterapeutku paní Ivanu Džemlovou z oddělení 17B. Rozhovory dělám totiž nejraději. Je to moje nejlepší terapie – terapie psaním a setkáváním se s příjemnými lidmi.

Jelikož jsem se ocitla po dlouhých 13. letech boje s duševní nemocí v psychiatrické léčebně v Opavě, kde jsem byla poprvé v životě, rozhodla jsem se požádat o rozhovor psychoterapeutku paní Ivanu Džemlovou z oddělení 17B. Rozhovory dělám totiž nejraději. Je to moje nejlepší terapie – terapie psaním a setkáváním se s příjemnými lidmi.
Na tomto oddělení jsem totiž objevila časopis POSEL, který v psychiatrické léčebně Opava vychází dvakrát ročně . Je zajímavý tím, že do tohoto časopisu můžou přispívat pacienti. A to buď formou kresby, článku, básničky, rozhovoru nebo vlastnoručně vytvořené křížovky, osmisměrky nebo sudoku. Každý je totiž v něčem vyjímečný.
Vrátím se však k rozhovoru, který Vám chci poskytnout. A proč jsem se k tomu rozhodla? Protože je paní Džemlová velmi příjemná žena a dobře nás informuje o našich nemocech a životních problémech. Líbí se mně zde také psychodrama, psychogymnastika, ale také videoprojekce o našich nemocech a s tím spojená diskuse.

Co je Vaší pracovní náplní?
Můj pracovní den začíná ranní komunitou, kde se setkávám s pacienty z oddělení. Tam řešíme aktuální problémy, hovoříme o programu, který nás čeká a podobně. Máme týdenní psychoterapeutický program, který probíhá buď skupinově nebo individuálně. Do tzv. skupinek zařazuji ve spolupráci s kolegou Mgr. Liborem Kundratou různé techniky – psychogymnastiku, arteterapii, muzikoterapii, psychodrama, tanečně pohybovou terapii, která je oblíbená spíše u žen. Ale i muži ji velice dobře zvládají. Jednou za měsíc společně s našimi pacienty připravuji rodinnou komunitu, připravujeme občerstvení. Důležitým prvkem v léčbě jsou edukační programy s využitím videoprogramu, oblíbené jsou sportovní turnaje ve volejbalu nebo stolním tenise, poznávací vycházky po okolí a návštěvy opavských výstav. Účastním se klubu, který pořádáme jednou měsíčně v kulturním domě pro propuštěné i hospitalizované pacienty. Dle období zařazuji nácvik praktických dovedností, např. před Vánocemi a Velikonocemi pečeme cukroví a jiné dobroty.
Na naše oddělení docházejí pacienti do denního stacionáře, takže věnuji čas i těmto pacientům. Spolupracuji s následnými opavskými organizacemi, podílím se na běžném chodu oddělení, účastním se lékařských vizit a hlavně jsem k dispozici pacientům, pokud potřebují řešit běžné problémy či aktuální zdravotní stav.

Baví Vás Vaše práce a proč?
Moje zaměstnání mě uspokojuje a baví, o tom vypovídá i doba, po kterou tady pracuji. Příští léto to bude 30 let, co jsem do Psychiatrické léčebny nastoupila. A proč mě baví? Použiji často opakovanou frázi – protože mě baví kontakt s lidmi a myslím si, že moje práce má smysl. Mám radost z toho, že často slyším od pacientů, že měli obavy z toho, jak to zvládnou, jaké to na té 17 bude. A po několika dnech z nich spadnou obavy a nejistota, protože se všichni pracovníci oddělení snažíme připravit takové prostředí, které je podobné tomu domácímu. Snažím se hovořit s lidmi obyčejnou „lidskou řečí“, občas přiznám i svoje slabosti, zasmějeme se společně i tomu, že se nám něco nepovede a naopak oceníme každou snahu.

Jakou máte pracovní zkušenost ze zahraničí?
Bohužel žádnou a protože vím, že Vy sama jste absolvovala třikrát stáž v Holandsku, tak Vám ji tiše závidím :)
Ne že by nebyla příležitost, ale přiznám svůj handicap, neovládám cizí jazyk na takové úrovni, abych se odvážila ji absolvovat. O to jsem radši, když mám příležitost vyposlechnout si zkušenosti ostatních.

Co si myslíte, že nejvíce pomáhá duševně nemocným lidem?
Pokud jde o laickou pomoc, tak je to určitě chápající rodina, pracovní prostředí a okolí. Nesmím opomenout pravidelné užívání léků spojené s důvěrou k psychiatrovi. Po odeznění akutní fáze je důležitá rehabilitace, tak jako po těžké zlomenině pacient hned neuběhne maratón, tak i duševně nemocný člověk po odeznění akutní fáze potřebuje nějaký čas k tomu, aby se mohl vrátit ke všemu, co zvládal před nemocí. Zapojení do běžných domácích prací, zaměstnání i koníčků, by mělo být postupné s ohledem na prodělané onemocnění. Jsme rádi, že funguje spolupráce s následnými organizacemi v našem kraji, které pracují s duševně nemocnými a i ony mají svůj podíl na tom, že začlenění našich pacientů do společnosti je pro ně jednodušší.

Kde všude jste pracovala?
Do Psychiatrické léčebny jsem nastoupila po maturitě. Prošla jsem otevřeným i uzavřeným oddělením pro ženy, dlouhá léta jsem pracovala na stanici 9, což tenkrát bylo otevřené oddělení pro ženy s psychotickou zkušeností. Tam jsem díky tehdejší vrchní sestře paní Haně Novákové poprvé přičichla k psychoterapii. Podpořila mě v myšlence začít s kognitivním procvičováním u pacienek, které zpočátku probíhalo 1xtýdně a ona mi umožnila zařadit do harmonogramu sestry na třísměnný provoz tyto aktivity. Další zkušenosti jsem nasbírala na stanici 16, která před léty fungovala jako psychoterapeutické oddělení. K této otázce mě napadá ještě to, že jsem po celou dobu pracovala na ženských stanicích, než jsem před 6 lety začala pracovat na primariátu H, který je koedukovaný.

Co víte o tzv. PEER pracovnících nebo o tzv. Radě uživatelů?
Tyto dva termíny znám již delší dobu, kdysi jsem o tom četla. Poprvé prakticky jsem se s nimi seznámila na pracovní návštěvě cca před dvěma lety v Iskérce v Rožnově pod Radhoštěm. Velice mě tato spolupráce pracovníků a pacientů nadchla a jsem ráda, že mám možnost být v kontaktu s Vámi, protože vím, že jste dva roky pracovala jako předsedkyně Rady uživatelů i PEER pracovník. Zajisté to bude i obohacení pro naše pacienty, když se svěříte se svými zkušenostmi na večerní komunitě či skupině.

Jak vnímáte práci neziskových organizací, které se starají o duševně nemocné? Jaké organizace znáte a navštívila jste nějakou?
Už jsem se zmínila výše, že činnost následných organizací vidím jako klíčovou na procesu uzdravování a komplexní rehabilitace. Každého pacienta, který je propuštěný z našeho oddělení, už během léčby motivujeme k návštěvám těchto organizací. Stává se, že během hospitalizace začíná spolupráce a ta pokračuje ihned po propuštění. Čím dříve se rozhodne pacient pro spolupráci, tím je pravděpodobnější dlouhodobější remise. Na rodinných komunitách pak slýcháme příbuzné, jaký dobrý efekt tyto návštěvy na pacienta mají. Ale i samotní pacienti si spolupráci pochvalují a často si předávají své zkušenosti. Je jednou z klíčových efektů pro navrácení nemoci. Z opavského okresu znám organizace následné péče jako je Anima, Fokus, Charita. S některými jsem v minulosti externě spolupracovala na programech pro pacienty. V rámci socioterapie probíhají návštěvy s pacienty do těchto organizací. Vždy se nám sociální pracovníci plně věnují, prohlubujeme tak vzájemnou spolupráci a návaznost léčby. Ale také se snažíme spolupracovat se vzdálenějšími organizacemi, pokud nám to programy a pracovní podmínky dovolí, rádi se vyjedeme podívat i tam. S pacienty jsme navštivili Iskérku, Mens Sanu, Charitu Svatého Alexandra a v nedávné době jsme byli v Javorníku, podpořit pracovníky nově vzniklého centra.

Dana Mičolová