Rozhovor z léčebny: Opakující se rituály aneb obsedantně kompulzivní porucha

V Opavě jsem se seznámila s jednou hodně zajímavou osobou, které životní osud nepřál. Jedná se o Aloise Švrčinu, který trpí psychickou poruchou - obsedantně kompulzivní poruchou. Do této doby jsem o této poruše nic nevěděla. Proto jsem se zajímala, jak se tato nemoc projevuje.

 

V Opavě jsem se seznámila s jednou hodně zajímavou osobou, které životní osud nepřál. Jedná se o Aloise Švrčinu, který trpí jednou psychickou poruchou - obsedantně kompulzivní poruchou. Do této doby jsem o této poruše nic nevěděla. Proto jsem se zajímala, jak se tato nemoc projevuje. Pan Alois bydlí v Opavě, má vystudovanou střední školu s maturitou a mezi jeho koníčky patří čtení novin, sport a nejvíce fotbal. Na více koníčků mu nezbývá čas, protože jeho rituály mu zabírají hodně času a to každý den. Sami se začtěte do tohoto rozhovoru a uvidíte, že tato psychická porucha není vůbec jednoduchá. Jsem však ráda, že pan Alois na sobě pracuje a již některé z rituálů se mu podařilo zvládnout a odbourat je pomocí terapie v nemocnici Opava.

 

Jakou nemocí trpíte a jak se projevuje?

Trpím obsedantně kompulzivní poruchou a projevuje se tím, že dělám různé rituály. Pomývám hrníčky, talířky, koupu se hodně dlouho. Potom počítání, nakupování - musím stále počítat, aby to bylo v ceně. Takové dva faktory, čísla a pomývání. Tyto rituály dělám několikrát za sebou. Celkově tyto rituály vyjdou na 16 hodin denně.

Co Vám v nemoci nejvíce pomáhá?

Nejvíce mně pomáhá terapie, kterou mám momentálně v psychiatrické nemocnici Opava, kde jsou různé programy. V nemocnici mně pomáhá také expozice, kdy se snažím odbourávat časté koupání a další různé rituály, které mám.

Pomáhá Vám i někdo z rodiny?

Rodina se podřídila. Ví o mé nemoci.

Co byste vzkázal lidem, kteří bojují s Vaší nemocí, jako Vy?

Těm lidem bych vzkázal, ať se nevzdávají, snaží se bojovat, udělat něco, protože vidím, že ta nemoc je válcuje. Jediná možná věc, která existuje, je podstoupit terapii. Samo to jinak nejde, protože doma se uzavřeme do sebe a nevycházíme.

Jak se díváte na osvětu a pohled veřejnosti na psychické nemoci?

Osvěta je velmi malá, málo lidí ví o těchto nemocech. Je to například schizofrenie, bipolární porucha. Hodně lidem to nic neříká, neví o tom nic. Když je někdo psychicky nemocný, tak nás berou prostě za špatné lidi, nevědí, jak se k nám mají chovat.

Máte nějaký nápad, jak by se osvěta mohla zvýšit?

Jedině dokumentárními filmy, přednáškami by se to dalo uskutečnit. Jedině tak by se lidé dozvěděli, oč se jedná.

Svěřil jste se se svou nemocí nějaké veřejnosti? Komu a kde to bylo? Jak jste se k tomu dostal?

Se svou nemocí jsem se svěřil v psychiatrické nemocnici v Olomouci, kde jsem byl vyzvaný, jestli nechci udělat přednášku studentům. Studenti mně dávali otázky. Byli to i studenti z ciziny i od nás z České republiky. Byla to hodinová přednáška. Zaposlouchali se. Takto jim to stačilo. Byli to studenti střední zdravotnické školy a do léčebny chodili na praxi.

Byli u toho učitelé nebo i lékaři?

Byli u toho přednosta a primář p. Praško, pan doktor Grandál a jedna paní doktorka. Ti u toho byli, ale nemusel jsem odpovídat na každou otázku. Zodpověděl jsem jim však všechny otázky. Některé otázky byly nepříjemné, dostaly mě do úzkosti. Potom z toho vznikl problém, že jsem dostával injekce.

Jaký jste měl celkový pocit z této přednášky?

Celkový pocit z přednášky jsem měl dobrý, alespoň se ti studenti seznámili s mtou nemocí a pomůže jim to do další práce a můžou o tom udělat například diplomovou práci. Na přednášce jsem byl sám, protože se pacienti střídali na dalších přednáškách. Každý z různou nemocí. Jeden tam byl z depresemi, druhý se schizofrenií, třetí jsem tam byl já a tak jsme se prostě prostřídali. Ale muselo to být se souhlasem pacienta. Bez souhlasu pacienta jsem na tu přednášku nemohl jít. Takže jsme podepisovali papír, že dáváme svolení k nahlížení do našich dekurzů a studenti se rovněž zúčastňovali vizit.

Jaké máte plány do budoucna?

Plán mám připravit syna na život a to je jediné, co mně zůstalo. Má 18 let a jde do čtvrtého ročníku střední školy a já musím bojovat s touto nemocí. Nic jiného prostě neexistuje. Mám jenom syna a nic jiného neexistuje. Doufám, že po nějakých pobytech tu nemoc zvládnu a zas budu plnohodnotný člen této společnosti. V dětství jsem si splnil sen ve fotbale. Mám na to pěkné vzpomínky a víc už nedosáhnu, víc už toho nejde. Dosáhnout a porazit nemoc je mojí největší výzvou do budoucna.

Dana Mičolová