Rozhovor s Mgr. Josefem Zdražilem

10. 08. 2016

"V sociální oblasti se po poskytovatelích požaduje stále vyšší a vyšší kvalita, narůstá administrativa, zdražují vstupy, ale dotace na činnost se ve většině případů snižují", říká Mgr. Josef Zadražil, místopředseda Asociace NNO Zlínského kraje.

Čím se zabýváte?

Profesně se nejvíc na pozici metodika zabývám komunitním plánováním sociálních služeb. Pomáhal jsem nebo pomáhám s komunitním plánováním v Otrokovicích, Uherském Hradišti, Vizovicích a ve Zlíně, před pár lety i v Kroměříži. Snažím se podporovat partnerství mezi neziskovkami, veřejnou správou a podnikateli, přinášet do regionu dobrou praxi v rámci mezinárodního projektu, ve kterém pracuji pro Univerzitu Tomáše Bati. Jsem místopředseda Asociace NNO Zlínského kraje, což je vlastně dobrovolnická práce pro neziskový sektor, při které se s dalšími kolegyněmi a kolegy snažíme, aby o neziskovkách bylo slyšet, snažíme se přicházet s tématy, která jsou pro NNO důležitá a diskutovat o nich hlavně s politiky. Když nám stačí síly, tak zorganizujeme nějaké školení nebo workshop a musím nás pochválit, protože zatím se nám daří realizovat akce s dobrými lektory, na zajímavá témata, na které chodí mnoho lidí z různých organizací. Další pracovní činností je poradenství. Radím se strategickým plánováním organizacím, radím s projekty, které se uchází o finance z EU, občas i nějaký napíšu. Jsem hrdým členem Odborné rady Diakonie Broumov, která sociálně podnikala již v době, kdy pojem sociální podnikání u nás nikdo neznal. Ještě před zavedením zákona o sociálních službách zaměstnávala 90% klientů svého azylového domu pro osoby bez přístřeší a dělala to od devadesátých let minulého století.

Z věcí, které se netýkají práce, bych o sobě řekl, že docela dobře a hlavně rád vařím, jsem akvarista, občas si zahraju tenis a párkrát do roka na kytaru, z knih přečtu prakticky cokoli, do kina chodím jen na filmy o agentu 007. Mám jednu ženu a tři syny. Povahově jsem soutěživý prostořeký optimista bez snahy držet se módy a některých zbytných společenských konvencí. Narozen ve znamení skopce, i když v některých horoskopech ten den spadá do znamení býka, v roce draka, mým rodným krajem je Haná.

Myslíte si, že je dobře nastaven sociálně zdravotní systém?

Zdravotnictví nerozumím, do toho bych se raději nepouštěl. Sociální systém není nastaven dobře.

Změnil byste ho? V čem?

Toho je strašně moc. Ale docela jistě bych začal tím, že bych zbavil MPSV a kraje břímě rozhodování o sociálních službách a nechal bych jim roli metodickou, kontrolní a roli zřizovatele u zařízení, která mají nadregionální působnost. Rozhodování spolu s penězi bych převedl tam, kde je politická odpovědnost, kde se odehrává sociální práce s uživateli služeb, tedy na obce. Často se hovoří o nutnosti změny vyplácení příspěvků na péči, tady bych byl ale opatrný. Rodiny, které fungují, kde o své potřebné dokáží pečovat, které k tomu nepotřebují registrované sociální služby, si nezaslouží být obrány o příspěvky, které jsou důležitou součástí jejich rozpočtu. Ony ty příspěvky na péči jsou v řadě případů stejně příliš malé na to, aby si uživatelé nakoupili služby, které potřebují.

Jaký máte názor na zaměstnávání zdravotně handicapovaných lidí?

Je to velmi důležité. Nejenom u zdravotně postižených, ale i u jiných lidí ohrožených sociálním vyloučením je potřeba, aby měli možnost pracovat. Bohužel, práce je na volném trhu nedostatek i pro lidi bez handicapu, proto je tak vysoké procento nezaměstnaných zdravotně postižených. Myslím si, že s rozvojem sociálního podnikání a vůbec tématiky zaměstnávání znevýhodněných osob, se bude především ve veřejné správě více dbát na to, aby organizace a firmy zaměstnávající zdravotně postižené měly dostatek zakázek. Chce to jen audit dodavatelů, audit služeb, které tak jako tak úřady odebírají. Obce to nebude stát nic navíc a zdravotně postiženým to pomůže. Ale pozor, je třeba dbát na hospodárnost, tedy dobrou cenu, a především na kvalitu.

Myslíte si, že by měli tito pracovat? Proč?

Ten kdo může, ať pracuje. Každý samozřejmě potřebuje peníze na živobytí, ale v práci se také dostáváme do kontaktu s lidmi. Všimněte si, kolik krásných vztahů vznikne v práci., nejenom láska, ale i kamarádství, přátelství. Ale v práci vznikají i konflikty, a stresové situace, které nás také mohou posilovat, pokud se s nimi umíme vyrovnat. Abychom se mohli těšit domů, musíme domov na chvíli opustit, a práce je k tomu výborná příležitost.

Je dostatek takové práce pro tyto lidi?

Není, ale myslím si, že někdy je to tak, že lidé se zdravotním postižením rezignují. Někdy čekají, kdo jim pomůže, místo aby se snažili prodat to, co umí nebo se naučili něco, co jiní ocení. Jak jsem již řekl, práce je obecně málo a kdo chce mít dobrou práci nebo vůbec nějakou, musí se hodně snažit.

Kdo by se tím měl zabývat?

Nejvíc se tím musí zabývat lidi se zdravotním postižením a dobré je, když k tomu mají sdružení, jako je třeba Iskérka, které jim s tím pomůže. Pokud se ptáte na instituce, tak to se prolíná od obce, přes kraj, úřad práce, až do vlády. Jestliže zde z obrovského množství nezaměstnaných je cca 15% lidí se zdravotním postižením, tak to je docela velký problém.

Myslíte si, že jsou občanská sdružení, neziskové organizace nebo obecně prospěšné společnosti pro handicapované lidi důležité? Proč?

Tu důležitost vidím ve dvou rovinách. První je sdružování lidí, kteří se mohou vzájemně podporovat, mohou společně něco vytvářet, mohou za sebe bojovat, mohou působit na veřejnost a veřejné mínění. To je asi základ. Pak jsou neziskové organizace, které zaměstnávají profesionály, případně se profesionálové stávají z jejich členů. Takové organizace jsou důležité proto, aby přinášely inovace a dělaly takové činnosti, které vyžadují více než jen osobní prožitek a entuziasmus. Odbornost by měla být spojena s určitým nadhledem, který umožní nalézt správnou míru potřebné podpory nebo péče u jednotlivých klientů. Někdy je prostě potřeba říct: „To zvládneš, postarej se sám.“ Na Iskérce se mi líbí, že klienti mají velký prostor pro seberealizaci a co se týče prezentace aktivit samotných klientů, tak jsem byl na nedávné konferenci k mezinárodnímu projektu mile překvapen. To je výsledek té správné míry podpory.

Jak vnímáte financování neziskového sektoru?

Opět velmi složitá otázka. Neziskovky jsou různé a potřebují různou míru podpory. Zabývají se různou tématikou s různou mírou potřeby peněz. Když se ale zaměříme na neziskovky, které mají profesionální zaměstnance a pro společnost přináší nějaké prospěšné služby, tak situace není dobrá. Být zaměstnancem NNO je vlastně velmi nejistá existence. Financování funguje velmi často na základě nějakého zvykového práva, bez ohledu na objektivní podmínky a bez ohledu na přínos organizací. Již řadu let voláme po víceletém financování, aby organizace mohly naplánovat své kapacity, mohly kontinuálně rozvíjet své zaměstnance a vůbec se mohly věnovat práci s klienty nebo obecně pro společnost bez neustálého boje o přežití. Navíc když stát nebo obce šetří, tak se to dotýká i NNO. Například v sociální oblasti se po poskytovatelích požaduje stále vyšší a vyšší kvalita, narůstá administrativa, zdražují vstupy, ale dotace na činnost se ve většině případů snižují. To je obrovský rozpor, který je na úkor zaměstnanců, klientů a také na úkor majetku organizací, protože často není na opravy budov a na obnovu vybavení. Hodně se divím tomu, že tak málo služeb končí, asi ještě pořád je u vedení neziskovek pocit odpovědnosti vůči společnosti a klientům silnější než odpovědnost vůči zaměstnancům a sám k sobě. Ale když není dost peněz na důstojné služby, tak to je odpovědnost MPSV, ne poskytovatelů. Samostatnou kapitolou jsou pak projekty spolufinancované EU. Znám celou řadu organizací, které čekaly půl roku nebo rok na proplacení nákladů, aniž by řídící orgán, obvykle tedy příslušné ministerstvo, měl nějaký důvod peníze neproplatit. To je pro NNO strašně nebezpečné. A na to bych navázal tím, že NNO byly někdy tlačeny do toho, aby se snažily získat finance z EU, ale když díky nim vybudovaly nějakou službu, nebyl nikdo, kdo by jim za ni platil po skončení projektu, a služba zanikla. Nedostatečný důraz na udržitelnost spolu s tím, že jsou financovány stávající aktivity bez inovací a přidané hodnoty, to jsou největší problémy s financováním ze strukturálních fondů EU. Takto obíráme sami sebe o pokrok a budoucí prosperitu. A asi bych mohl pokračovat, ale to už by pro nezasvěcené, kteří vydrželi číst až sem, byla nuda.

Má sociální oblast dlouhodobé podpory od státu? Prosím o podrobnější popis.

Podpora pro různé oblasti, do kterých tečou peníze ze státního rozpočtu, závisí na nastavení zákonů, které ukládají státu nějaké povinnosti, a pak záleží na politických prioritách vlády. Peníze na financování sociálních služeb od státu jdou v zásadě dvěma směry. Jedním jsou příspěvky na péči, což je dobrý nápad, ale s jeho provedením nemůže být po zkušenostech spokojen snad nikdo. Uživatelé hořekují, že příspěvky jsou malé, protože jim nestačí na nákup potřebných služeb, poskytovatelé si stěžují, že lidé málo nakupují sociální služby, že si spoustu peněz nechávají pro sebe a své rodinné příslušníky, no a nakonec státní kasa vyplácí mnohem více, než na začátku předpokládala a ještě pořád jí zůstává povinnost financovat poskytovatele. Druhý směr je právě to zmíněné financování poskytovatelů. Je to vlastně taková hra s lidmi, hra na pohádku o hodném panu ministrovi. Všimněte si někdy, že politici, aby manipulovali s námi voliči, používají takový trik, který vlastně vychází z řeckého dramatu. Nejprve začnou hovořit o záležitosti, která je důležitá, ale ne všichni se v ní dobře orientují. Následně jakoby přijdou na to, že se vyskytnul nějaký problém. Pak se to stává mediálním tématem, politici hrozí, že stát zkrachuje, přijdeme o miliardy peněz nebo případně lidé nebudou mít co jíst. Jako ve správném divadelním kuse ovšem přichází hrdina, který má řešení, jak správně tušíte, předem připravené, protože se hraje podle scénáře. Nakonec vše dobře dopadá, sirotci, bezbranné ženy či státní finance jsou zachráněny a hrdinný rek je oslavován. Když to převedeme na financování sociálních služeb, tak každý rok při sestavování rozpočtu je na počátku v kapitole pro poskytovatele služeb nula. Aby se peníze našly, musí pan ministr sociálních věci vyjednávat s ministrem financí. Takže vlastně každá miliarda navíc je obrovský úspěch. Jenomže je potřeba osm miliard a ministr zajistí pouze šest a v systému je tak ještě méně prostředků než v minulých letech. Minulý rok v létě si totiž na ministerstvu na poradě nebo na chodbě nestihli předat informaci, že poskytovatelé nebudou mít možnost vyčerpat na stávající služby z EU tolik co jindy. Případně si tu informaci předali, ale nechali to být, že to nějak dopadne. A tak se zjistilo, že dvě miliardy prostě nebudou a co teď. Poskytovatelé se bouřili, protože jim šlo o přežití a vyžebrali nějaké stamiliony. Pan ministr vítězoslavně oznamuje, že se všichni dohodli, a kdo o peníze požádal, ten je také dostal. Drama skončilo, diváci mohou spokojeně čekat na další kousek. Ale tohle přeci není systém. To je takový feudalismus, kdy vrchnost nedrží poddané v pokoře a poslušnosti bičem drábů ale bičem peněz. Chtělo by to změnu, ale když o tom někde jednáme, tak skoro není s kým o tom diskutovat. Bohužel vidím na některých poskytovatelích i na úřednících a politicích obavu z vrchnosti. Říkají: „Nebudeme moc protestovat, nebudeme na sebe upozorňovat, protože pak by nám nedali dotace a ještě by na nás poslali kontrolu.“ Ale není se tomu co divit, mají odpovědnost za desítky zaměstnanců, za sebe a svou rodinu, prostě mají strach. A vzhledem k tomu, že se často jedná o lidi, kteří mají mnoho zkušeností, tak asi oprávněný. Takhle to prostě funguje, i když to není správné.

Co byste chtěl změnit u nás v ČR?

Chtěl bych změnit jednu zásadní věc. Mnoho lidí si myslí, že když někdo kritizuje, když říká něco jiného než oni, tak že je to jejich nepřítel. Ale tak to přeci není. Mezi kolegy i mezi přáteli a nakonec i v partnerském životě je nutné tříbit názory a diskutovat. A diskuse má smysl, když lidé na počátku mají odlišné názory, které se díky diskusi mění. Nemusíme spolu nutně souhlasit ve všem, ale musíme být schopni si o tom promluvit. Když někdo změní názor na základě argumentů, tak to přeci není jeho slabost. Naopak, setrvávání na něčem, co nedokáži obhájit, je ukázkou hlouposti. A říkat, že spolu diskutujeme a přitom ignorovat argumenty toho druhého, tak to je vrchol arogance. Bohužel to vidím až příliš často. A ještě něco bych změnil. Změnil bych to, že když nějaký politik je usvědčený z nepravosti, třebas z toho, že ovlivňoval výběr dodavatele veřejné zakázky, získal podvodem nebo nějak nestandardně vysokoškolský titul, veřejně lhal nebo nechal nehospodárně nakládat se státními penězi, tak aby byla nějaká morální síla, která by ho přinutila odejít z veřejného života. Ale tady se na vás takoví lidé usmívají z televize nebo z předvolebních plakátů a billboardů. Myslím si, že je to především záležitost politických stran, aby se dokázaly takových lidí zbavovat. Ale asi je v těch stranách malá konkurence, málo schopných lidí, kteří by dokázali říci, milý příteli, kolego, bratře nebo třebas soudruhu, odevzdej funkce, už nemáš naši důvěru, tvé místo zaujme někdo jiný. A do třetice bych změnil úpornou snahu dělat reformy stylem, jakým jsou dělány. Tedy vše až dosud fungovalo špatně, je třeba zcela změnit koncepci, je třeba změnit tok peněz, je třeba vybudovat nové informační a platební systémy, je třeba zřídit nové instituce a ty staré zrušit, transformovat nebo optimalizovat jejich chod. Málokdy se člověk, který je prostým voličem dozví, co vlastně bylo na tom starém systému špatně. Obvykle se to halí do slov jako neefektivní, neadresný, zastaralý, chce to po nás EU. Kdyby to však někdo opravdu rozebral, možná by přišel na to, že ta tvrzení jsou pouze mediální nálepky a skutečnost je taková, že je potřeba dát někomu zakázky na nové informační systémy, na analýzy nebo na pilotní ověřování. A to není jenom o sociální oblasti, to se týká vysokých škol, policie, armády a možná i toho zdravotnictví. Ale aby to nevyznělo moc skepticky. Je spousta věcí, které fungují, je spousta schopných, pracovitých a nesobeckých lidí, kteří tak trochu pomáhají zachraňovat svět. A to je něco, co přináší naději na pozitivní zítřky, což bych rozhodně neměnil.

Baví Vás Vaše práce a proč?

Baví. V práci nemám čas se nudit a zároveň mám volnost, práci si z velké části sám organizuji. Navíc pracuji se zajímavými lidmi, vlastně se trošku dívám pod ruky odborníkům, protože se považuji za laika ve spoustě věcí, o kterých v rámci komunitního plánování nebo v jiných projektech jednáme. Každý den je jiný, což mě udržuje v kondici, teda psychické, s tou fyzickou je to horší. Baví mě, že je občas vidět výsledky v podobě úspěšných projektů, spokojených účastníků školení, nebo usmívajících se lidí na pracovních skupinách při komunitním plánování. Zároveň je spousta dalších věcí, které by se mi líbilo dělat, ale už bych je nestíhal. Nechávám si je v záloze, protože při tom co dělám, nemůžu tušit, co bude za rok nebo za dva.

Více informací: www.zdrazil.wbs.cz/

Autorka: Dana Mičolová, www.danamicolova.8u.cz/