Psychiatr, který si prošel úzkostmi, a proto umí lépe naslouchat lidem s duševním onemocněním

Michal Raszka je psychoteraupeut, psychiatr, lektor a průzkumník v oblasti psyché. Jako psychiatr pracuje od roku 2006. Vede kurzy a semináře nejen pro zdravotnický a sociální personál, psychoterapeuty a další zájemce na téma syndromu vyhoření, komunikace s lidmi s  duševním onemocněním a propojení neurobiologie a psychoterapie. Vede rovněž kurzy motivačních rozhovorů. V rámci vysoké školy v programu Erasmus rok studoval medicínu v Portugalsku a kromě jiného si tam zajistil měsíční stáž na psychiatrii. Psychiatrické centrum Praha mu umožnilo také týdenní školení v Oxfordu organizované EuropeanCollegeofNeuropsychopharmacology. V současnosti pracuje v Beskydském Centru duševního zdraví ve Frýdku Místku a ve své soukromé psychoterapeutické praxi.

Jelikož jsem se o tomto psychiatrovi dozvěděla díky TDZ (Týdnům duševního zdraví) v Rožnově pod Radhoštěm v roce 2021, které organizovala o. p. s. Iskérka v Městské knihovně, rozhodla jsem se napsat panu Michalu Raszkovi a požádat o tento rozhovor. I k jeho velkému pracovnímu vytížení mě dotazy zodpověděl a já jsem mu velmi vděčná, že si na rozhovor udělal čas.

Proč jste se rozhodl pro práci psychiatra, psychoterapeuta a lektora?

Možná to bude znít divně, ale o psychiku, záhady mysli a duše jsem se zajímal od mala. Více se to začalo prosazovat na gymnáziu. Nedávno jsem narazil na práci, kterou jsem psal, tuším, ve třetím ročníku. Byla o propojení duše a mozku na základě knihy MUDr. Františka Koukolíka, který o tom zajímavě píše. Když jsem se rozhodoval ohledně vysoké školy, tak jsem si vybíral mezi psychologií a medicínou. Nakonec vyhrála představa psychiatrie, tedy medicína. Samozřejmě roli hrály i osobní zájmy. Moje babička měla psychické potíže a já tomu nerozuměl. To si myslím bylo jedním z motivů. Nu a také jsem si prošel svojí vlastní krizí v podobě silných úzkostí, depresemi a nespavostí, tak to byla cesta, jak si pomoci. Mojí vášní je psychoterapie, k tomu jsem tíhnul nejvíce a jsem moc rád, že psychoterapií mohu žít.

Kde jste měl svoji praxi po ukončení vysokoškolského studia?

Po ukončení studia jsem 7 let pracoval v Psychiatrickém centru Praha. Teď se to jmenuje Národní ústav duševního zdraví. Byl to výzkumný ústav. Jsem za tento start nesmírně rád, jelikož podmínky na tomto pracovišti byly perfektní. Bylo dost času na pacienta a mohl jsem čerpat znalosti od lidí, co kromě psychiatrie dělají roky i výzkum.

Kdy a jak jste psychicky onemocněl? V čem vidíte výhodu, případně nevýhodu?

Úzkostnými stavy, poruchami spánku a výkyvy nálady jsem trpěl od mala. V 9 letech v souvislosti s prací táty, jsme se přestěhovali na pár let do Polska a já během základní školy vystřídal asi 6 škol. To mělo silný vliv na mojí nezakotvenost. Nu a bouchlo to ve 20 letech při zátěži na medicíně, kdy mi začala urputná nespavost a deprese. Pamatuji si rána, kdy jsem ležel a měl potíže vstát, tak mi bylo zle. Přestal jsem se stýkat s lidmi. První léky moc nepomáhaly. Nějak jsem přežíval, kolísalo to. Nicméně postupem času jsem díky mirtazapinu a psychoterapii získal možnost naskočit zpět do života. Výhodu vidím v tom, že více rozumím pacientům, věřím všem nežádoucím účinkům léků, s kterými přicházejí. Vím, jak je pozice pacienta citlivá, nejistá, člověk čeká na pomoc. A jak je těžké pochopit, že psychiatři a psychoterapeuti nemají tolik času, kolik by si člověk představoval. A mnoho dalších vhledů. Mám pocit, že díky této zkušenosti nejsem hovado, kterým bych mohl být. Nevýhoda? Těžko říci. To utrpení, kterým jsem prošel, není příjemné. A nikomu bych to nepřál. Dále jsem samozřejmě citlivější a něco z toho si trochu táhnu s sebou, takže mám někdy o sebe strach, abych to opět nezažil.

V čem si myslíte, že jsou vhodné motivační rozhovory a pro koho jsou určeny?

Motivační rozhovory jsou skvělým nástrojem pro práci s motivací obecně. Pro mě je důležité, že jejich efekt je vědecky podložen a celé to dává smysl. Lze jej využít při navazování důvěrného pracovního vztahu, když se někdo pro něco rozhoduje, např. uvažuje o abstinenci. Ale také ve chvíli, kdy klient nebo pacient nemá zájem, bojí se, nechce sdílet. Je to kotva, která pomáhá proti vyhoření. Motivační rozhovory mají široké uplatnění, jak ve zdravotnictví, kdy řešíme podávání medikace, změnu životních návyků, tak v sociální oblasti, ve školství, při práci s mladistvými.

Máte nějaké zahraniční zkušenosti?

Na vysoké škole jsem byl na Erasmu v Portugalsku. Tam jsem si již zařídil měsíční stáž na psychiatrii. Dále jsem měl možnost spoluorganizovat a účastnit se setkání v rámci Evropské federace mladých psychiatrů, kde jsem v diskuzích získal představu o psychiatrii v jiných státech. Psychiatrické centrum Praha mi umožnilo týdenní školení v Oxfordu organizované EuropeanCollegeofNeuropsychopharmacology.

Slyšel jste někdy o tzv. peer konzultantech? Co o nich víte?

Jedna z mých prvních pacientek pracuje jako peer konzultant. Je skvělá. Dodnes si občas napíšeme a dokonce, i přes těžké stavy, které mívá z důvodu psychotického onemocnění, přednášela na jedné konferenci, kterou s kolegy organizujeme. V současnosti pracuji v Centru duševního zdraví, kde funguje skvělá spolupráce s peer konzultantkou. Kromě toho mám zkušenost s iniciativou Narovinu, kde jsem  zažil společné prezentace s peery pro pacienty a jejich rodiny. Co o nich vím? Že jsou odvážní, jdou s kůži na trh a dává to smysl. Někteří narazí, vyčerpá je ta práce. Někteří v tom najdou smysl svého života a pozitiva i přes náročnost převažují. Jsou zásadním článkem v péči o lidi s duševním onemocněním a díky rozhovorům mohu ještě jinak porozumět problematice. A přínos pro pacienty samotné je bez debat…

Vloni jste se zúčastnil TDZ (Týdnů pro duševní zdraví) v Rožnově pod Radhoštěm. O jakém tématu jste hovořil a proč právě o něm?

Snažil jsem se přiblížit psychiatrii nějak „normálně“. Poukázat na to, jak jako psychiatři přemýšlíme, kde vidím mezery. Jak zahlížím léčbu, možnosti… Také jsem hovořil o reformě, která aktuálně probíhá. Cílem bylo nějak tu psychiatrii zlidštit, protože jsem si vědom, že systémové věci často vedou k tomu, že na takové setkání není v běžných ambulancích čas.

Jste věřící?

Ano, jsem. Ale není to víra katolická, ve kterém jsem byl vychován. Tím nechci říci, že ji nerespektuji a nevděčím ji za hodně. Věřím v dobro, v to, že život, Bůh, nebo co to je za zdroj a důvod, proč jsme, to s námi myslí dobře. Věřím v záměr, rovnováhu, životní sny, laskavost. Také věřím v to, že nic není náhoda. Občas zahlédnu určité principy, které se zdá, že mohou fungovat. Věřím, že běžná realita, kterou prožíváme, není vše a děje se toho kolem mnohem více, než si vůbec dokážeme představit. 

Co byste vzkázal lidem, kteří jsou psychicky nemocní?

To je těžké… trochu se bojím něco vzkazovat, ale zkusím to. Že jsou mnohem důležitější, než si o sobě často myslí. A že ty stavy mohou mít nějaký smysl. Aby to nevzdávali. Věřili, že může být lépe. A mám pocit, že se každá snaha počítá, skládá se do mozaiky, kdy poté najednou můžeme zahlédnout obraz, který netušili, o který se mohou opřít a cítit se lépe.

Jaké je Vaše přání do budoucna?

Moje osobní přání je, abych dokázal více odpočívat a uměl si více užívat života. Více než pracovat. A pracovní je, abych získal nástroje, které jsou v pomoci lidem skutečně efektivní, ať je to cokoli…

Spolupracujete s psychiatrickými nemocnicemi a jakým způsobem?

V současnosti pracuji v CDZ. Např. dnes jsem byl v PN Opavě navázat spolupráci s jedním pacientem, aby po propuštění vstoupil na naší „loď“ a věděl, že tu pro něj jsme.

Jakým způsobem vnímáte probíhající Reformu psychiatrie?

Zezačátku jsem byl k tomu dost skeptický. Ale vidím, že je to velká věc, která probíhá a zdá se, že naděje je. A ano… má mnoho much. Hlavní je, že nejsou lidi, co by tu reformu mohli realizovat. Dále stále není dostatečné propojení sociálního a zdravotnického sektoru. Ale jak jsem řekl, věřím v záměr, takže si myslím, že to také přijde a přichází. A vidím destigmatizaci v krásných projektech. Dále vidím, že financování CDZ je smysluplné a dokáže se uživit, což jsem moc rád. Takže je zde hodně práce, která byla odvedena a ještě více bude. Vážím si moc lidí, co tomu obětují čas, bouchají na různé dveře, snaží se, a že jich není málo. 

Autor: Dana Mičolová