Pomoci potřebným

"Vnímám práci nejen jako zdroj financí, ale také jako aktivitu, která s sebou přináší mnoho „přidaných hodnot“. Chodit do práce přece také znamená mít pravidelný režim, poznávat nové lidí, pracovat v nějakém kolektivu, zažívat přátelské vztahy, učit se nové dovednosti, zažívat pocit úspěchu… Proto si myslím, že práce je jeden ze způsobů rehabilitace. "

 

Martina Kovářová vystudovala základní školu, poté rodinnou školu. Pokračovala ve studiu Masarykovy univerzity v Brně - fakulta sociálních studií – obor psychologie v kombinaci se sociální politikou a sociální prací. Tedy 3leté studium zakončené bakalářským titulem. Po studiu šla na 7 let na mateřskou dovolenou. Má tři děti. Po první mateřské pracovala 3 roky v o. s. Iskérka, a pak nastoupila na další mateřskou. V Iskérce začala s individuálními rozhovory a individuálními plány. Také pracovala ve skupině, která nebyla nijak cílená. Povídala si s klienty při pracovních činnostech v rukodílně. Dělala rovněž klíčového pracovníka jednotlivým klientům, které měla na starosti. V té době pracovala zároveň jako školní psycholog na základní škole Sedmikráska v Rožnově pod Radhoštěm. Tato práce ji velmi bavila.

 

Jakou činnost v o. s. Iskérka vykonáváte, baví Vás to a proč?

V Iskérce pracuji 2dny v týdnu. Jsem zapojena do projektu OKD, kde se zaměstnávají lidé s duševním onemocněním. Mým úkolem v tomto projektu je pomáhat a podporovat je. V práci i v případných konfliktech nebo nějakých těžkostech. Pomoci těmto lidem znovu „nastartovat“. Protože jsou to často lidé, kteří jsou dlouho mimo zaměstnání. Reflektujeme to, jak se cítili na začátku, když nastoupili do práce a jak se jejich pohled na věc mění. Další částí mojí práce jsou individuální rozhovory, protože jsem klíčový pracovník. Spolu se dvěma kolegy vedu také kurz Uzdrav se sám (převzato z nizozemské organizace Stichting De Boei), který je určen pro lidi s duševním onemocněním. Cílem kurzu je pomoct účastníkům postavit se opět na „vlastní nohy“. V rámci mezinárodního projektu „S De Boei do sociální firmy“ jste měla možnost být účastna pracovní stáže v nizozemské organizaci Stichting De Boe.

Čím Vás tato pracovní stáž obohatila v životě? Co se Vám na této organizaci líbilo nejvíce?

Organizace Stichting De Boei je velká organizace. Je tam mnoho zajímavých projektů (Zoo, různé aktivizační skupiny…). Co mě konkrétně pojí s De Boei je myšlenka: „ Respektuj svá momentální omezení, ale nevzdávej se svým snů. Hledej způsoby, jak je realizovat.“ Někdy se možná svých cílů vzdáváme zbytečně příliš brzy.

Pozorujete díky této vzájemné spolupráci nějaké změny v organizaci Iskérka?

Sleduji hodně velké změny. Je to podpořeno tím, že jsem dříve, než jsem šla na mateřskou, pracovala v Iskérce. Tehdy se mezinárodní projekt na spolupráci teprve psal. Pak jsem v Iskérce nebyla. Byla jsem na mateřské. Projekt mezitím běžel a jak jsem se vrátila, jsem měla pocit, že je organizace úplně jiná. Celková atmosféra byla jiná. Uživatelé, kteří do ní chodí, jsou jiní. Lidé si opravdu začínají uvědomovat, že rolí mají více. Můžou je naplňovat a prožívat je.

Jaké vidíte změny u samotných uživatelů a pracovníků?

Dají se dobře přiblížit na modelu rodiny – když to hodně zjednoduším. Vnímám to tak, že na začátku byla atmosféra v Iskérce jako v rodině s malým dítětem. Když se narodí, potřebuje plnou péči. Takový komfortní obývák a ochranu. Pak se to dítě začíná více osamostatňovat a začne růst. Rodič mu dává více kompetencí a to přináší větší zodpovědnost, ale také větší pocit svobody, protože si ty věci může rozhodnout sám za sebe a najednou se z rodiče a z dítěte stanou partneři. Rodič stále nastavuje určitá pravidla, ale soužití probíhá na úrovni vzájemné komunikace.Já mám pocit, že Iskérka a lidé v ní, ve vztahu k vedení, se takto vyvíjí. Myslím, že si uživatelé o mnoha věcech rozhodují sami, zároveň ale musí nést za svá rozhodnutí odpovědnost. Možná dělají nějaké chyby, ale i to k životu patří.

Co byste si přála změnit v sociálně zdravotní oblasti u nás v ČR?

V rámci pracovní návštěvy v Nizozemí jsem se setkala s mužem, který trpěl psychózou a pobíral invalidní důchod. Zároveň pracoval jako dobrovolník. Svou situaci komentoval slovy: "Dostávám od státu invalidní důchod, protože teď nejsem schopen chodit do práce. Nechci ty peníze ale jen tak, chci mu to nějak vrátit a tak chodím pracovat do jedné organizace jako dobrovolník. Je to způsob, jak to státu vracím“. Na tom muži bylo vidět, že ze svého postoje má radost a že mu přináší uspokojení. No a to je možná to, co bych přála nejen duševně nemocným – vědomí toho, že každý má ve společnosti své místo a je pro společnost důležitý a hodnotný – má co nabídnout.

Myslíte si, že jsou lidé s duševním onemocněním schopni pracovat?

Vnímám práci nejen jako zdroj financí, ale také jako aktivitu, která s sebou přináší mnoho „přidaných hodnot“. Chodit do práce přece také znamená mít pravidelný režim, poznávat nové lidí, pracovat v nějakém kolektivu, zažívat přátelské vztahy, učit se nové dovednosti, zažívat pocit úspěchu… Proto si myslím, že práce je jeden ze způsobů rehabilitace. Když je někdo vozíčkář a jde do práce, potřebuje mít speciální úpravu. Potřebuje rovněž bezbariérový přístup. Když je maminka samoživitelka, tak má také specifické potřeby. Nebude dělat na noční směny. Má určité pracovní podmínky, protože má malé děti. Myslím si, že i lidé, kteří mají duševní nemoc, pracovat můžou, potřebují to a spousta jich normálně pracuje. Je dobré si uvědomit, že nikdo nemá na čele napsáno „trpím depresemi“. Je tady ale také samozřejmě skupina lidí, která díky duševní nemoci opravdu v klasickém (nechráněném) tržním prostředí bez jakékoliv podpory pracovat nemůže.

Dana Mičolová