Podpoříme-li Hanku Potměšilovou v soutěži ŽENA REGIONU, podpoříme tím i sami sebe!

11. 02. 2015

Paní Hana Potměšilová je nominována na Ženu regionu 2014. Možná mnozí nevíte, že stojí za řadou pozitivních změn v neziskovém sektoru, ve zdravotnictví i v zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Podpoříme-li ji v anketě, podpoříme tím i sami sebe!

Paní Hana Potměšilová je nominována na Ženu regionu 2014. Možná mnozí nevíte, že stojí za řadou pozitivních změn v neziskovém sektoru, ve zdravotnictví i v zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Podpoříme-li ji v soutěži, podpoříme tím i sami sebe! A za ty, kteří Hanku neznají, jsme se na pár věcí zeptali...

Od kdy se pohybujete v neziskovém sektoru a co Vás k němu přivedlo?
K práci pro neziskový sektor mne přivedla moje práce. Už to bude téměř 15 let, kdy jsem poznala paní profesorku Evu Havrdovou, která patří mezi největší odborníky na léčbu roztroušené sklerózy. A to nejen v České republice. Protože jsme společně připravovaly jisté koncepční věci týkající se léčby roztroušené sklerózy a já do té doby neměla příliš velké zkušenosti s pacienty s touto diagnózou, začala jsem jako dobrovolnice pomáhat v UNII ROSKA a v regionálních Sdruženích ROSKA . A díky tomu jsem začala více chápat úskalí tohoto nemocnění, pocity pacientů, rodin, kterým se tato diagnóza objeví v životě. Podobně jsem díky práci přišla k pomoci pacientům po cévní mozkové příhodě ve Sdružení ICTUS či s myelodysplastickým syndromem ve Sdružení MDS. Protože jsem se v mezičase stala maminkou a seznámila se s rodinami s předčasně narozenými dětmi, několik let jsem se snažila přidávat ruku k dílu i v Nedoklubku, které sdružuje rodiče, kterým se předčasně narodilo miminko.

Proč jste se zapojila do činnosti Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením?
Opět to bylo „o náhodě“. Lenka Kohoutová, předsedkyně správní rady našeho nadačního fondu, vedla chráněnou dílnu, která ve větším množství zaměstnávala pacienty s roztroušenou sklerózou. Řada těchto pacientů aktivně působila v pražském sdružení ROSKA a za paní Kohoutovou mne v roce 2004 přivedli s tím, že bychom společně mohli vymyslet další projekty pro pacienty s RS. Já jsem díky práci viděla, že medicína umí pacientům pomoci oddálit invaliditu, ulevit v jejich boji s nemocí. Ale řada pacientů se bála při své diagnóze pracovat. A řada zaměstnavatelů se bála (a myslím, že stále bojí…) lidem s touto diagnózou dát práci. S Lenkou Kohoutovou jsme velice brzo našly společnou řeč. Jedním z jejích nápadů byl právě Nadační fond pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením (NFOZP). Zpočátku jsem nahlas říkala, že chci být jen jeden z mnoha dobrovolníků, kteří budou týdně věnovat například 10 hodin času do jeho rozvoje. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se po pšti měsících fungování fondu stala jeho ředitelkou.

Proč jste nejprve chtěla být ‚jen‘ dobrovolnicí? A co Vás vlastně k nezisku táhne?
Od roku 2000 podnikám a věnuji se medicínskému právu a PR, které se k němu váže, a tato práce mi umožňuje část svého času darovat. Osobně se totiž domnívám, že kontakt s korporátním světem je pro lidi v nezisku důležitý, a to hlavně proto, aby zůstali myšlením tak zvaně nohama na zemi a nežili v bublině toho ‚neziskového myšlení‘.

Nakonec jste se ale stala ředitelkou. Kam jste s NFOZP došla za osm let existence?
Myslím si, že NFOZP si za 8 let své činnosti získal mezi neziskovkami jistou prestiž. Před třemi lety jsme třeba přestavili projekt Srdcerváči. Jedná se o neobvyklý fundrainsingový projekt na principu win–win. Díky Srdcerváčům jsme v grantových řízeních podpořili téměř jedním milionem korun vznik nových pracovních míst například v Pestré společnosti, Pasta Fidli, Amélii, o. s. DUHA, o. p. s. BONA, TECUMu. Pomohli jsme také nastartovat podnikání řadě lidí se zdravotním postižením v režimu OSVČ. A to nejen finančně, ale i odbornými konzultacemi.
Když fond vznikal, přišla Lenka Kohoutová s nápadem na ochrannou známku Práce postižených. Ta se od svého vzniku stala součástí Národní politiky kvality a její držitelé, zaměstnavatelé z chráněného trhu práce, se rekrutují z různých regionů a oborů činnosti. Díky známce patří mezi firmy, které se mohou chlubit označením Česká kvalita.
Jsem ráda, že máme i projekty pro pacienty. Například projekt SOS sestry, kdy sestřičky z odborných center radí pacientům ve večerních hodinách, jak zvládat úskalí své nemoci. Pro pacienty s lupénkou pořádáme vzdělávací a osvětové projekty. Vydáváme knížky s příběhy pacientů. Vyhlašujeme Zdravotně postiženého zaměstnanec roku. A co děláme a umíme víc než dobře, je kompletní servis v problematice zaměstnávání lidí s postižením pro zaměstnavatele.
Ještě před třemi roky jsme tuto činnost dělali stoprocentně jen na dobrovolnické bázi. V momentu, kdy nám do života přišli Srdcerváči, tak se nadační fond stal zaměstnavatelem. Nadační tým tvoří z osmdesáti procent kolegové, kterým do života vstoupila nějaká nemoc či úraz. A tak například naše poradenská činnost pro firmy je o skutečném kontaktu odborníka, který se rekrutuje z řad lidí s postižením například s personalistou, který často neví, jak se k lidem s postižením vůbec chovat. Toto nám hodně pomáhá bořit předsudky, které mají zaměstnavatelé vůči lidem s postižením.

Co Vás na ostatních neziskovkách nejvíc zajímá?
To je otázka do pranice. Přiznám se, že mne asi daleko víc zajímá osobní angažovanost a dobrovolnictví, než obecně neziskový sektor. A to i přes to, že jsem několik let aktivně působila ve výkonném výboru Fóra dárců. Do této role jsem šla hlavně z důvodu toho, že se výrazně měnil Občanský zákoník, který je pro neziskový sektor alfou i omegou a já chtěla být prostě u toho a poskytnout podněty nejen z činnosti ve fondu, ale i v dalších neziskových subjektech. Prostě mám v sobě, že když mohu a mám lidskou a fyzickou kapacitu, tak ráda pomohu. Kdybych bydlela někde na horách a měla jinou profesi, asi bych pomáhala čistit tůňky nebo obnovovat barvy na turistických značkách. Myslím si, že každý z nás by se měl zajímat o své okolí. Nemusí nutně působit organizovaně v nějaké neziskovce. Vždyť může chodit jednou týdně pomáhat vytřít chodbu sousedovi, který na to již věkem či zdravotně nemá, nebo nakoupit sousedce, která si zlomila nohu. Nikdy nevíme, kdy budeme potřebovat pomoc od okolí my sami…

Stojíte i za řadou legislativních "výdobytků". Co všechno se Vám podařilo?
Ve výkonném výboru Fóra dárců jsem se věnovala novele Občanského zákoníku. Náš Nadační fond se také už od počátku věnuje lobbingu v problematice zaměstnávání zdravotně postižených. Ač je to občas trochu boj s větrnými mlýny, snažíme se o dopilování Zákona o zaměstnanosti tak, aby podporoval poctivé zaměstnavatele a motivoval zdravotně postižené osoby pracovat. Co je pro mne nyní velkou výzvou, je pracovní skupina na Ministerstvu zdravotnictví, která by měla připravit zákon k problematice roztroušené sklerózy. Tento zákon by neměl být jen o „medicínských pravidlech“, ale měl by obsáhnout i sociální problematiku tohoto onemocnění. Měl by upravovat jak dostupnost léčby, vybavení odborných pracovišť lékaři, sestřičkami, psychology, rehabilitačními a sociálními pracovníky, tak i příspěvek na péči nebo statut OZP u pacientů s roztroušenou sklerózou, kteří mají díky své nemoci trochu „netabulkové“ potřeby v sociálním systému. V pracovní skupině reprezentuji problematiku zaměstnávání a pacienty. Naším cílem je mít do konce roku základní osnovu zákona, na kterém budou participovat jak Ministerstvo zdravotnictví, tak i Ministerstvo práce a sociálních věcí. Bohužel tím, že máme tyto dva resorty oddělné, často se na člověka s postižením nahlíží jen jednostranně. Buď z pohledu medicínského či sociálního. A to je špatně. Proto doufám, že touto naší „ereskou aktivitou“ prolomíme ledy a do budoucna napomůže pacientům z dalších terapeutických oblastí, kteří nutně v systému potřebují, aby se na ně nahlíželo komplexně.