PEERKA Z VALAŠSKA

Olga Pernická se letos v květnu zapojila do celorepublikového projektu s názvem „Peer pomáhá“, které organizuje Studio 27 – zaostřeno na duši (www.studio27.cz). Studio 27 - zaostřeno na duši je skupina kreativních lidí s vlastní zkušeností s duševním onemocněním (především ze schizofrenního okruhu), pořádá a natáčí besedy se zajímavými lidmi nejen na téma duševního zdraví. Jelikož se do tohoto projektu Olga zapojila, oslovila jsem ji a požádala ji o odpovědi na dotazy, které mně zajímaly. 

OLGA PERNICKÁ pochází Z Valašského Meziříčí. Od roku 2017 žije sama v části, která se jmenuje Podlesí. Je velmi spokojená a má zde dobré zázemí. Přátelé ji říkají OLIVA nebo PADY.
V současné době pracuje více než 2 roky v Sociální rehabilitaci Iskérka (sídlí v Rožnově pod Radhoštěm), která pomáhá lidem s duševním onemocněním v návratu do běžného života. Osvětou přispívá ke zlepšení postoje společnosti k duševně nemocným.
Mezi její koníčky patří kresba, malba, vyrábění, skauting, turistika, navštěvování kulturních akcí, jízda na paddleboardu na vodních plochách, móda a historie odívání. Zajímá se rovněž o Anglický jazyk. Studovala tento obor na Vysoké škole. Bohužel vzhledem ke zdravotním potížím psychického rázu školu nedokončila.
Olga se ráda vzdělává. Aby si doplnila kvalifikaci, absolvovala kurzy asistent pedagoga, pracovník v sociálních službách, a také mezinárodní zkoušku z anglického jazyka.

Sdělila byste nám ve zkratce svůj životní příběh?
Můj příběh začal v roce 2012, kdy jsem prožila první psychotickou ataku, dostala jsem se do Psychiatrické nemocnice Kroměříž. Zde jsem strávila 3 měsíce a za tu dobu jsem prošla různými psychickými stavy, dávali mi různá psychofarmaka, prošla jsem také více oddělení a poznala v průběhu různé doktory a samozřejmě také různé pacienty. Vzhledem k tomu že to byla moje první hospitalizace, tak to pro mě bylo velmi těžké a dlouhou dobu jsem svoji nemoc nechtěla přiznat. Měla jsem taky velmi odmítavý přístup k lékům a taky k psychiatrům. Za těch 11 let se to u mě velmi proměnilo. Dnes už chápu, že lékaři se nám snaží pomoct a léky vnímám jako prostředek, který mě drží na hladině normální reality. Můj příběh nemoci a uzdravení by velmi pestrý, v roce 2018 jsem prošla další hospitalizací, ta však pro mě nebyla tak náročná jako ta první a zvládla jsem se ze všeho dostat relativně rychle. Dnes už se cítím velmi dobře, stabilně. Tento dobrý stav trvá již 5 let a jsem za to moc vděčná.

Co Vám nejvíce pomohlo v době nemoci a zotavení se z něj?
Když se podívám zpětně tak to určitě byla podpora okolí, rodiny, lékařů, léků, ale hlavní činitel, který byl u mě zásadní, byl čas a ten opravdu léčí. Zní to jako klišé, ale je to tak, člověk se musí naučit trpělivosti. U mě to byly malé kroky, které mi pomohly k přijetí sebe sama. K přijetí své nemoci.

Proč jste se rozhodla dělat tzv. Peer konzultanta?
Pracuji v sociální rehabilitaci Iskérka v Rožnově pod Radhoštěm a jsem součástí profesionálního týmu. Tato práce je pro mě smysluplná, přináší mi radost, když vidím, že se klientům daří zlepšovat kvalitu jejich života. K této práci jsem se dostala, když jsem před třemi lety navštívila besedu ve Valašském Meziříčí, kde promlouvali peer konzultanti z Brna o svých cestách zotavení. Tam jsem poprvé slyšela termín peer pracovník. Poté jsem si samostatně vyhledala informace o této pracovní pozici. Později jsem dostala příležitost pracovat v Iskérce. 

Jak jste se dozvěděla o pražském Studiu 27 - zaostřeno na duši?
O pražském Studiu 27 jsem se dozvěděla na Facebooku, kde propagovali kampaň Peer pomáhá. Jejich nabídka k zapojení peer konzultantů do tohoto projektu mě velmi oslovila, měla jsem zájem se zapojit, ale vzhledem k jiným okolnostem jsem do toho tenkrát nešla. Zapojila jsem se až v květnu tohoto roku, kdy jsem dostala pozvání na hostování na besedě ve Valašském Meziříčí. Tato beseda se zabývala tématem - jaké je to být peerem na Valašsku.

Proč jste se do  projektu Peer pomáhá zapojila? Co Vás k tomu vedlo?
Zapojila jsem se do projektu, protože chci přispět k osvětě společnosti v oblasti duševního zdraví. Vždy když mám příležitost promluvit o své zkušenosti s duševními problémy, tak toho využiji. Většinou mám potom dobrý pocit, nejen kvůli sdílení zkušenosti, ale taky mi to dává smysl. Již 11 let jsem  na cestě uzdravení a zažila jsem různé psychické stavy. Dalo by se říct, že jsem svůj handicap přetavila ke svému prospěchu a jsem ráda, že můžu pomáhat lidem, co mají podobné problémy.

Jak jste se cítila před kamerou a před veřejností?
Byla to pro mě nová zkušenost. Před besedou jsem se necítila vůbec nervózní, mírné nervy jsem pocítila v úvodu povídání, musím ale říct, že v polovině besedy už jsem se cítila docela komfortně a nebylo to pro mě nepřirozené. Do budoucna bych s natáčením neměla žádný problém. Jak jsem již zmiňovala, je to pro mě součást osvětové nebo by se dalo říct destigmatizační činnosti, která je pro mě zásadní a je mou součástí - součástí mé cesty, která vede k zotavení.

Jaké je Vaše přání do budoucna?
Moje přání do budoucna je, aby se psychiatrická péče dále vyvíjela a měla kvalitní a lidský přístup k pacientům. No a také, aby společnost přestala stigmatizovat lidi s duševními problémy. Jsem velký životní optimista a věřím ve společnost, věřím že semínka dobra budou v ní dále klíčit a růst v pevné stromy naděje.

Dana Mičolová