Osobní zkušenost s duševní nemocí

V rámci projektu Partnerství duševně nemocných na Otrokovicku jsem se seznámila s jednou ženou, která má osobní zkušenost s duševní nemocí. Jmenuje se Marie Kobzová a je ze Zlínského kraje. V rozhovoru, který jsem pro Vás připravila, se dozvíte, jak onemocněla, kdo jí pomáhal a kam se díky tomuto projektu dostala. Také sdělila, co by změnila v našem systému péče o duševně nemocné v porovnání s Nizozemím. Tam měla možnost vidět práci a služby, které se nabízejí duševně nemocným.

V rámci projektu Partnerství duševně nemocných na Otrokovicku jsem se seznámila s jednou ženou, která má osobní zkušenost s duševní nemocí. Jmenuje se Marie Kobzová a je ze Zlínského kraje. V rozhovoru, který jsem pro Vás připravila, se dozvíte, jak onemocněla, kdo jí pomáhal a kam se díky tomuto projektu dostala. Také sdělila, co by změnila v našem systému péče o duševně nemocné v porovnání s Nizozemím. Tam měla možnost vidět práci a služby, které se nabízejí duševně nemocným.

Kdy a jak jste onemocněla a kdo Vám v nemoci nejvíce pomohl?

Onemocněla jsem v roce 2011, a to bipolární poruchou, konkrétně mánií. Byla jsem hospitalizovaná v Psychiatrické léčebně v Kroměříži a tam jsem se léčila tři měsíce. Příčiny mého onemocnění nebyly jednoznačně určeny, protože u duševních nemocí jde vždy o individuální případ. Po návratu do domácího léčení jsem zdaleka nebyla v normálním stavu, stále mi byla podávaná stejná medikace jako v léčebně a tak jsem byla totálně utlumená. Po nějakém čase jsem už na tom byla tak zle, že jsem se dostala do opačného extrému, do deprese, a víc a víc jsem se zamýšlela nad tím, že můj život takto nemá žádný smysl a bude lepší odejít. Jediné, co mě drželo nad vodou, byla moje rodina, která mě podporovala. Chtěla jsem se vymanit z tohoto stavu a přestala jsem užívat léky. Protože jsem nebyla obeznámena s tím, co mě může potkat, když léčbu přeruším, netrvalo dlouho a já jsem se opět ocitla v léčebně se stejnou diagnózou. To bylo v roce 2014. A situace se opakovala, opět po návratu ta stejná medikace, opět jsem se dostala do deprese. Rozhodla jsem se, že oslovím jiného odborného lékaře. Ten mi poskytl veškeré informace ohledně mého onemocnění, odbornou literaturu pro nemocné, ale také pro rodinné příslušníky duševně nemocných.  Návštěvy u lékaře jsem absolvovala s mým synem, který sdílel celý čas moje trápení spojené s onemocněním. Časem se nám společně podařilo najít vhodnou léčbu a já se pomalu vrátila do normálního života.

S mým současným odborným lékařem jsme dospěli k závěru, že v mém případě mohlo způsobit onemocnění několik faktorů. Jednak jsem byla vždy velice akční, hyperaktivní, energická. Byla jsem v podstatě workoholik. Na straně druhé jsem v dětství prožila velké zklamání, když od nás odešel můj otec. To se mi zbořil celý svět a já se s tím srovnávala snad půl života. Pak různé sebeobviňování, že jsem nebyla dobrá matka a tak dál... V době, kdy mě potkala moje "první příhoda", jsem pracovala v ústavu pro mentálně postižené. Tato práce mě naplňovala pocitem smysluplné práce a já se do ní tak cele ponořila, že jsem nerozpoznala hranice, které bylo nutné dodržovat, aby mě to zcela nepohltilo... Spojilo se asi vše dohromady a můj mozek to nevydržel...

Co byste vzkázala lidem s duševním onemocněním?

Domnívám se, že nejdůležitější je vůle chtít svůj život opět dostat do normálu. Udělat maximum, aby byly splněny všechny podmínky pro to, aby se tak stalo. Někdo má dost síly a vůli chtít věci změnit v sobě najde. Někdo se ale poddá stavu bezmocnosti. Velice důležitá je optimální medikace, a k tomu napomůže naprostá důvěra a otevřenost k lékaři, který jediný toto může zajistit. Pokud nemá pacient dobrý pocit z ošetřujícího lékaře, ať jde jinam. A ať to zkouší tak dlouho, dokud mu lékař nebude vyhovovat. Jsou také různé služby pro duševně nemocné, kam se může každý, kdo to nezvládá sám, obrátit. Dostane se mu podpory ve všem, s čím si neví sám rady, kde potká také lidi s obdobnými problémy, s kterými najde společnou řeč a zjistí, že takových lidí, co hledají své nové místo v životě, je mnoho. Především je ale důležité, aby měl podporu u své rodiny, aby byl otevřený a neuzavíral se do sebe. Pro rodinu je pak důležitá osvěta, protože neví, jak k nemocnému přistupovat. Pro samotného nemocného je také důležité vědět o své nemoci vše, co je dostupné, aby věděl, jak se má chovat, aby se nemoc nevrátila, ale naopak, aby tomu předešel.
A co je hodně, hodně důležité, je to, aby člověk s duševním onemocněním svou nemoc nezatajoval před okolím, aby se neschovával a nevyhýbal se kontaktu s ostatními lidmi. Toto onemocnění je stejné jako kterékoliv jiné. Taky mi to trvalo, než jsem se odvážila otevřeně mluvit o mé zkušenosti s touto nemocí. Dnes vím, že otevřenost, upřímnost a přesvědčení, že je vše v pořádku, je důležité ve všech oblastech života. A v tomto případě určitě. A co si o tom myslí ti ostatní, je jejich problém. Pokud svoji nemoc přijmete jako každou jinou, nebudete se za ni stydět, snadněji se zařadíte opět do běžného života.

Kam Vás to v životě posunulo?

Pro mě zkušenost s duševním onemocněním byla největším požehnáním v životě. Když o tom s někým mluvím, používám slova: „Dostala jsem se do bodu nula a začínám s čistým štítem nový život.“ Tím, že jsem se dostala na úplné dno, přehodnotila jsem svůj postoj k životu, priority. Jsem vděčná za každý nový den, každý den prožívám s radostí a když někdo řekne něco ve smyslu: „Ty jsi nemocná“, ... nesouhlasím .. užívám léky, které mi zajišťují moje zdraví, takže se cítím zdravě...

Takže moje odpověď zní: „Já jsem ale zdravá.“ A nejvíc lidi vyvede z míry, když o mé zkušenosti s duševním onemocněním mluvím jako o běžné nemoci. Neví, jak reagovat, málo se s tím setkávají a tak jsou v rozpacích nebo se mi raději příště vyhnou. Ale těch je velice málo. Většinou, když je seznámím s průběhem onemocnění a s tím, že zase normálně funguji, že se naopak cítím lépe, než před onemocněním, pochopí to a berou mě jako zdravého a normálního člověka. Je pravda, že takto jsem nereagovala hned po návratu z léčebny, trvalo to nějaký čas, než jsem si uvědomila, že to, co mě potkalo, není žádná tragédie. Jsou na tom lidi ještě daleko hůř. Vždy máme dvě možnosti - brát věci pozitivně nebo negativně. Já se snažím vidět ve všem to dobré, proto i v tom, co mě potkalo, díky duševní nemoci, beru jako výzvu změnit svůj život k lepšímu. A to přeji všem, kteří si prošli něčím podobným.

Na jakém projektu spolupracujete a co je Vaší pracovní náplní?

Díky mé zkušenosti s duševním onemocněním jsem byla oslovena, abych se účastnila setkávání rodinných příslušníků duševně nemocných. Můj úkol spočíval v tom, že budu vyprávět svůj příběh o mém onemocnění. Neviděla jsem v tom žádný problém. Naopak. Potěšilo mě, že mým handicapem mohu být někomu užitečná. Později jsem byla oslovena, zda bych se chtěla zapojit do projektu Partnerství pro duševně nemocné a podílet se na vytvoření služby pro osoby s duševním onemocněním na Otrokovicku. Brala jsem to jako velikou čest spoluvytvářet tak důležitý projekt. Najednou se stala z mého handicapu výhoda a možnost použít moje zkušenosti pro dobrou věc.
Setkávám se díky tomuto projektu se zajímavými lidmi, s odborníky, s lidmi se zkušeností s podobným onemocněním, s lidmi, kteří pracují v zařízení pro osoby se zkušeností s duševním onemocněním. Zúčastňuji se workshopů, kde se projednávají možnosti vybudování podobného zařízení v Otrokovicích.

Kde jste byla v rámci tohoto projektu a proč?

V rámci projektu Partnerství pro duševně nemocné na Otrokovicku  jsem se zúčastnila studijní cesty do Holandska, kde jsme se měli seznámit s tím, co je poskytováno lidem s duševním onemocněním a jaké jsou jejich možnosti. Navštívili jsme několik zařízení pro duševně nemocné, také městský úřad, zjistili jsme jak dokonale je provázána spolupráce mezi jednotlivými pracovišti, institucemi, zdravotnictvím.

Velký rozdíl mezi naší metodou, jak uzdravit duševně nemocného, a metodou v Holandsku je ten, že u nás se pacient léčí, ale tam se nejen léčí, ale také se podporují jeho silné stránky, poskytuje se mu prostor pro seberealizaci a on sám si určuje, v čem potřebuje podporu.

Jako největší přednost v péči o pacienta v Holandsku jsem viděla to, že s nimi pracují motivátoři, tzv. peeři, což jsou osoby se zkušeností s duševním onemocněním. Pacienti mají k těmto pracovníkům důvěru, protože o nich ví, že si prošli stejnou nemocí. Dále v zařízeních pracuje spousta dobrovolníků, kteří se podílí na provozu jednotlivých zařízení. Bylo obdivuhodné, jaká pozitivní atmosféra vládla všude tam, kam jsme přišli. Jaká souhra všech pracovníků. S jakým nadšením nás vítali a hostili. Vyloženě si to užívali.

Co byste chtěla zavést z Nizozemí do České republiky, kdyby byla ta možnost?

U nás bych zavedla v první řadě takový systém, kdy by se pacienti měli možnost projevit, určit si sami, co potřebují, měli by mít možnost seberealizace. Určitě by pomohlo mezi pracovníky zařízení začlenit peery z řad lidí se zkušeností s duševním onemocněním, kteří jsou pro nemocné nenahraditelní právě pro svoje zkušenosti. Také pomoc dobrovolníků by byla přínosem, nebyl by tak nákladný provoz jednotlivých pracovišť.

Jak se díváte na medializaci duševně nemocných?

O medializaci duševně nemocných nemám velký přehled. Domnívám se ale, že není dostatečná a z toho důvodu lidé z okolí na osoby s duševním onemocněním mají zkreslený pohled. A přitom v naší hektické době stále více lidí duševním onemocněním trpí. Je smutné, že různé nepodstatné věci se lidem předkládají jako důležité a hodnoty jako je tolerance a nezaujatost vůči lidem kolem nás se za důležité nepokládají.
Proto děkuji za příležitost přispět tímto k tématu "duševně nemocní". Snad se změní postoj některých, kteří nevěděli, kam nás zařadit. Přeji všem mnoho krásných dnů.

Dana Mičolová