Matka a syn bez domova: pomůže nám i popovídání

12. 01. 2015

Mirek Čepický je kromě jiného amatérský ultramaratonec, kouč, ředitel,..., ale hlavně člověk, který rád a často pomáhá ostatním. A má oči otevřené. Přečtěte si o jedné jeho procházce ...

Věřím, že dobro plodí dobro a mám rád příběhy. Proto jsme se synem druhou lednovou sobotu zastavili u hromádky věcí a oblečení. V dekách byla zachumlaná postava, ze které se vyklubala sedmdesátiletá nastydlá žena. Nejdřív byla opatrná, ale když zjistila, že se o ní chci jen něco dozvědět, s chutí se rozpovídala. Zhruba před rokem se svým invalidním synem ztratili domov, když přišla o přivýdělek k důchodu a neměli na nájem. Nyní společně přežívají z asi jedenácti tisíc měsíčně bez domova. Žebrat nechodíme, říká Olga. Její syn Broňa, který je zhruba v mém věku, je zrovna pryč, dorazí až před koncem povídání s termoskou teplé kávy.
Co jste dělali, než jste se dostali sem pod most?
Syn je po těžké nehodě v invalidním důchodu. A já jsem devatero řemesel, desátá bída. Dělala jsem třeba výpravčí na dráze, sanitářku nebo vedoucí skladu.
Jak se tu dá přežít?
Když jste vybavený, tak to jde. Základ je mít teplo od nohou a na hlavu. Zrovna tohle místo je dobré i v tom, že tu neprší. Když se spustí prudký jihozápadní nebo západní vítr, tak sem sice pár kapek zaletí, ale dá se to přečkat. Jednou měsíčně si autobusem zajedeme do ubytovny v Českých Budějovicích, kde za tři tisíce oba pobudeme deset dní a dáme se trochu dohromady.
Proč nepřespáváte v nějaké pražské ubytovně?
Ty, které jsme vyzkoušeli, byly hodně špatné. Smrděly a nechovali se tam k nám ani hezky, občas se tam vyskytly vši. Vyplatí se nám dojet do Budějovic. V Praze se chodíme jen osprchovat na hlavním nádraží, ale spíme venku. A když víme, že někde dávají jídlo, tak si zajdeme na horkou polívku.
Neruší vás lidé, když jste tady docela blízko cesty?
Někteří si na nás stěžují, ale jiní pomáhají. Nejvíc konfliktů máme s městskými strážníky. Chodí nám sem vyhrožovat, že nám naházejí věci do řeky a najdeme je až v Hamburku. Zato státní policie je moc slušná a kolikrát i pomůžou. Před pár týdny si s námi dva státní policisté povídali, pak šli do auta a přinesli nám hrst drobných.
Z čeho míváte radost a co vlastně celý den děláte?
Povídáme si a hodně čtu. Teď jsem dočetla knížku od Karla Hory Moje matka cizinecké legie. Čtu ale v podstatě všechno kromě červené knihovny. Pak taky musíme kupovat jídlo, léky, občas shánět oblečení. Nebo třeba nabít mobil, s tím nám nejvíc pomáhá jeden pán, který tu má blízko stánek. Někdy zabere dost času jen sehnat horkou vodu na zalití kafe nebo čaje.
Kdybyste mohla mít jedno větší přání, co by to bylo?
Aby nám někdo pomohl obstarat levné bydlení.
Náš rozhovor chci dát na svůj blog, kde ho možná uvidí i pár dalších lidí. Mám tam napsat, že vám třeba někam můžou poslat peníze, nebo jinak pomoci?
Mám sice účet u spořitelny, kam mi chodí důchod, ale lepší je něco přinést. Pomůže nám cokoli užitečného. I když nám ale někdy nikdo nepomáhá, tak to nejnutnější pořídíme z obou našich důchodů. Žebrat nechodíme.
Mně ale vlastně stačí, když si se mnou někdo rozumně promluví a nebere mě jako typického bezdomovce, protože nepiji ani nefetuji. Jediná moje neřest je kouření.
Loučíme se, nechávám jim pár stovek, protože nic užitečnějšího než peníze u sebe nemám. Prý to použijí na čaj, polévku nebo kafe. To ke konci rozhovoru syn šouravým krokem v termosce přinesl a podle toho, jak se oba nemohli dočkat, jak si a něm pochutnají bylo vidět, že je to stejně jako cokoli jiného teplého pro oba vzácnost.
Když se asi po hodině s mých synem stejnou cestou vracíme, tak se Olga i Broňa probírají věcmi z nějaké tašky: „To jste nám sem dal vy? Já jsem si na chvilku schrupla a vůbec nevím, kde se to tu vzalo. To se nám moc často nestává.“ Odpovídám, že s tím nemám vůbec nic společného. Na tašce bylo napsáno: Zdraví a lásku v novém roce přeje Andrea. Uvnitř byly nové čepice a rukavice ještě s cenovkou, balení kávy, sušenky, knížka od Stiega Larssona a několik dalších užitečných věcí.
Kdybyste jim čirou náhodou taky někdo chtěl jakkoli pomoct, ozvěte se mi - mirek.cepicky@gmail.com.