Mám velkou oporu v rodině
Nevidomá psycholožka a lektorka OZP Akademie Mgr. et Mgr. Petra Helebrantová byla NROZP oceněna jako Zaměstnanec roku se zdravotním postižením. Ačkoliv poškození nebo ztráta zraku je pro člověka velkým omezením, Petra Helebrantová je důkazem toho, že lze naplno žít a pracovat, a dokonce pomáhat druhým i s takovýmto hendikepem.
Nevidomá psycholožka a lektorka OZP Akademie Mgr. et Mgr. Petra Helebrantová byla NROZP oceněna jako Zaměstnanec roku se zdravotním postižením.
Ačkoliv poškození nebo ztráta zraku je pro člověka velkým omezením, Petra Helebrantová je důkazem toho, že lze naplno žít a pracovat, a dokonce pomáhat druhým i s takovýmto hendikepem. Petra vystudovala speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě a poté psychologii na Filozofické fakultě UK. Prošla také několikaletým psychoterapeutickým výcvikem pro poradenství a psychologii a nyní pracuje jako lektorka a odborná konzultantka. Publikuje také knihy a články na téma duševní zdraví.
Petro, vím o tobě, že jsi mimořádně činorodý a pracovitý člověk, ale neumím si představit, že jsi dokázala vystudovat dva náročné obory na univerzitě a jak zvládáš dělat tolik věcí najednou, přes všechny ty těžkosti, které musíš denně překonávat. Máš v sobě určitě obrovskou vůli a sílu.
Odmalička jsem vyrůstala v prostředí, kde jsem si musela vše vybojovat – a už na základní škole, kdy jsem špatně viděla, jsem zažívala někdy velmi těžké chvíle, jak se někteří spolužáci, ale i učitelé dokáží chovat k dítěti, které je jiné, které má nějaké znevýhodnění. Ve výuce jsem byla často slovy trestána za to, že potřebuji občas pomoci, protože špatně vidím, v hodinách tělesné výchovy na mě vyučující celé čtyři roky křičela, že ostatním kazím hru, protože nejsem schopná chytit míč. Nelze to nikomu zazlívat, byla to doba, kdy ještě slovo integrace a inkluze bylo v plenkách. Pochopení jsem našla až ve vyšších ročnících gymnázia, kdy si učitelé i spolužáci zvykli, že mám určité omezení a že občas potřebuji pomoci. Ale byl to pro mě boj, musela jsem do studia vložit mnoho sil, protože řadu věcí jsem se musela učit sama doma (většinu matematických předmětů, kde se píše na tabuli). Prožívala jsem chvíle, kdy jsem chtěla odejít na speciální střední školu, kde mnohem více zapadnu mezi ostatní. Pak jsem se dostala na obor speciální pedagogika, a později také na psychologii. Na vysoké škole jsem se cítila mezi ostatními fajn a měla jsem již vybudovaný takový ten svůj stereotyp, že musím uspět i za předpokladu, že do toho vložím maximum svých sil a budu pracovat prakticky „nonstop“. A vyplatilo se to, neboť jsem vystudovala obě vysoké školy s červeným diplomem. Ačkoli mi během studia nabízelo centrum pro hendikepované studenty asistenci, nikdy jsem ji nevyužila – říkala jsem, že v zaměstnání také nebudu mít kolem sebe žádného asistenta a budu muset vše zvládat sama. Byl a pořád ve mně je takový ten pocit, že se musím plně vyrovnat s okolím, dávat ekvivalentní výkon, být stejně dobrá. A to bylo to, co mi dávalo při studiu obrovskou energii – i když můžou červené diplomy vypadat jako banalita, pro mě to bylo určité vnitřní potvrzení toho, že jsem dobrá, možná i lepší, než ostatní. A to mě povzbudilo k dalšímu obrovskému úsilí. Snažím se být činorodá, ale poslední dobou jsem musela spoustu aktivit opustit, protože toho bylo na mě už moc. Kvůli špatnému zraku mi vše zabere mnohem více času, než člověku, který dobře vidí. Ale práci, kterou vykonávám, se snažím dělat maximálně zodpovědně a snad se mi to daří.
Lidé se na tebe obracejí s žádostí o radu a pomoc – máš i ty kolem sebe dost lidí, se kterými se můžeš poradit a kterým důvěřuješ?
Mám velkou oporu v rodině – můj starší bratr je mi neustálou pomocí a to hlavně v případě různých technických potíží, které člověk s postižením zraku nemůže vyřešit okamžitě a sám. Je to pro mě velká pomoc, protože ve výsledku samostatně zvládám mnohem víc, než kdyby mi chodil např. na pomoc někdo jednou týdně. Bratr se nebojí experimentovat a hledat všemožná technická řešení, která mi pomůžou. Cítím se tak samostatnější. Oporu mám také ve své mamce, která je úžasný člověk. Z dob studií si zachovávám pár blízkých kamarádských vztahů, ale pravda je, že poslední dobou se naše cesty postupně rozcházejí. A nesmím opomenout úžasné a milé kolegyně z naší neziskové organizace Tamtamy o.p.s., samozřejmě s vyzdvihnutím naší hlavy organizace Mirky Kroupové :)
Umíš také odpočívat?
Pravdou je, že moc neodpočívám, hodně žiju prací a mám radost ze všeho, co se mi povede. Jsem vděčná, že můžu být užitečná a že moje práce má smysl. Dříve jsem hodně relaxovala procházkami, teď už samostatně do přírody chodit nemůžu, tak když je hezké počasí, užívám si ho aspoň na zahrádce. A můj psík a dvě kočky jsou balzám na duši. Jsem také ráda, že můžu občas na internetu prohodit prostřednictvím skypu s kamarády nějaké to vlídné slovo a být v kontaktu s lidmi aspoň na dálku. I když vypadám, že jsem hodně individualistický typ člověka, mám ráda lidi kolem sebe a kontakt s nimi mi dodává energii.
Vedeš kromě jiného i kurzy asertivity – věříš, že i hodně nejistý člověk se opravdu může naučit vyjadřovat své názory a požadavky a říkat NE, když si osvojí asertivní techniky?
Vedu různé kurzy, např. typologii, asertivitu, komunikaci s náročnými klienty, a setkání s účastníky kurzu je pro mě vždy vnitřním naplněním. Věřím, že každý člověk má v sobě velký potenciál, a když najde uvnitř sebe sílu cokoli změnit, dojde aspoň k jeho malé změně směrem dopředu. Každý jsme však individualitou, pro každého znamená určitá změna či životní posun něco jiného. Obecně však není možné jen nacvičit určité techniky, ale uvnitř sebe dojít k přesvědčení, že se takto chceme opravdu chovat a vyjadřovat, že je to to, co bychom rádi změnili.
Co je podle tebe příčinou toho, že se dnes spousta z nás neumí rozhodnout jen podle sebe a děláme to, co se od nás očekává?
Naše evropská civilizace a vůbec životní podmínky směřují k výkonnosti jako skoro jediné hodnotě, která je společností ceněná. Jinakost či odlišnost je u nás špatně přijímána, na rozdíl od východních zemí (např. Thajsko). A to je jeden z důvodů, proč na východě jsou hendikepovaní přijímáni společností lépe, nikdo se nepozastavuje nad tím, že jsou jiní, že se nenaučí to či ono. Hrají u nich roli jiné hodnoty než u nás. A to souvisí s tím, že se neustále snažíme přibližovat nějakému standardu, nějaké normě a odklon od této pomyslné normy je vnímán jako negativní. Často si říkáme, co by na to ostatní řekli, kdybych se zachoval takto? Americký sociolog E. Goffman přirovnal lidský život k divadelnímu představení. Popisuje, jak se prezentujeme před ostatními. Ačkoliv to není na první pohled zřejmé, člověk často v životě hraje divadlo, zaujímá určité role, i když se necítí být sám sebou. Má na sobě masku, která mu není vlastní, ale má pocit, že okolí ho tak lépe přijímá a více mezi něj zapadá. A není pak divu, když při různých sebepoznávacích seminářích účastníci objevují, kdo vlastně jsou v hloubi sebe. Stát se sám sebou může být paradoxně velmi náročná cesta plná křižovatek, na kterých se rozhodujeme, kudy jít dál.
Působíš jako velmi přátelský a klidný člověk. Existuje něco, co tě umí nadzvednout, co tě rozčílí?
Jsem opravdu poměrně klidný a tichý člověk, kdy se má mysl zaměřuje hodně na druhé. Dokáže mě rozzlobit, když vidím, že někdo někoho využívá ke svému prospěchu, ubližuje mu, chová se k němu velmi nehezky apod. Nemusí to být extra vyhrocené situace, ale vnitřně mi takové věci vadí a uvědomuji si, že pak reaguji zvýšeným a podrážděným hlasem. A i já se dokážu hodně rozzlobit, i když to není moc často.
Co ti nejvíc komplikuje život, když se pohybuješ po Praze? Co by se mělo ve městech vylepšit, aby se nevidomí lidé lépe orientovali?
V orientaci bohužel nejsem zběhlý člověk a občas se totálně ztrácím – věřím, že to je otázka času a do budoucna budu snad jistější. Jsou místa, např. složitější přechody, kde se samostatně bojím přecházet a čekám na kolemjdoucí. Nejnebezpečnější jsou pro mě cedule v úrovni hlavy, o kterých nevím a střet s nimi není moc příjemný, a cedule „áčka“ také občas porazím. Jednou jsem zakopla o takovou tu přívěsnou nákupní tašku, nevím, jestli měla paní následně k večeři míchanou omeletu, ale rozhodně nebyla nadšená. Skvělé je zvukové hlášení čísla tramvaje, zvuková navigace na vchod metra či jiný důležitý objekt a ozvučené přechody – paradoxně je v Praze hodně složitých přechodů, které nejsou ozvučené – např. ten náš na Kubáni.
Ptala se Dominika Šolcová
Zdroj: www.tamtamyblog.eu/2014/07/mam-velkou-oporu-v-rodine.html
