Maličkosti

Chodím poměrně rychle. Vždycky. Často se mi stává, že po úzkém chodníku jdou přede mnou dva lidé, povídají si, jdou pomalu a zabírají celý chodník. Z jedné strany jsou zaparkovaná auta, z druhé strany stěna domu. Není problém říct „s dovolením“. Ale dnes se mi stala zvláštní věc. Přede mnou šel volným krokem pán s taškou s nákupem. Byť bych se vedle něj vešla a v pohodě bych se mu vyhnula, pán udělal krok stranou a uvolnil mi cestu. Neviděl mě, jen za sebou slyšel kroky. Poděkovala jsem, on řekl prosím. Takovéhle maličkosti se stávají velmi zřídka a tak mi to přivedlo k zamyšlení nad ohleduplnosti, vstřícnosti a vnímáním okolí. I takováhle maličkost je projevem toho, že lze vnímat potřeby ostatních a uvědomovat si je. A právě tohle se z naší společnosti nějak vytratilo. A tak si říkám, zda není čas začít zase svoje okolí vnímat, respektovat a trochu se zamýšlet nad tím, zda moje potřeby neomezují potřeby jiných. Myslím, že i uvolnění cesty je projevem vůle pomáhat. I ohleduplnost je pomoc. Zkusme alespoň někdy přemýšlet o tom, jaký dopad má naše jednání na naše okolí. Učíme se zhodnotit, co máme udělat, abychom se měli lépe, ale málokdy se dostaneme tak daleko, abychom uvažovali nad tím, co má naše činnost za důsledky pro ostatní. Kouříme na zastávce? Můžeme kouřit i dva metry od zastávky a nefoukat kouř pod nos nekuřákům. Jedeme autem a prší, všude jsou louže. Musíme nutně v plné rychlosti projet louží a pokropit chodce? Parkujeme tak, aby se vedle nás vešel ještě někdo jiný anebo svoje auto postavíme doprostřed dvou míst? Nakupujeme s nákupním vozíkem a postavíme ho napříč uličkou tak, že nikdo nemůže projít? Neuklidíme po svém čtyřnohém příteli nadílku na chodníku? Proč? My do toho přece nešlápneme… Často se rozčilujeme nad jednáním ostatních? A jak se chováme my? Víme to? Možná není od věci být dobrým příkladem.

Hanka