Lednová slavnost Centra Locika, jak nevyhořet a jak naložit s nehezkými vzpomínkami

Centrum Locika má důvod k oslavám. Během krátké doby, která uplynula od jeho otevření, pomohli pracovníci Centra Locika mnohým dětem, které se staly svědky či dokonce oběťmi domácího násilí. Slavnost se konala 7. ledna od 19:00 v prostorách Café Lajka v Praze 7.

Centrum Locika má důvod k oslavám. Během krátké doby, která uplynula od jeho otevření, pomohli pracovníci Centra Locika mnohým dětem, které se staly svědky či dokonce oběťmi domácího násilí. Slavnost se konala 7. ledna od 19:00 v prostorách Café Lajka v Praze 7.

Co se slavilo?
Na slavnost přišlo mnoho příznivců Centra Locika. Jedním z nich byla jedna bývalá pracovnice Acorusu, která je v současné době ve starobním důchodu. „Na slavnost mě pozvala jedna bývalá kolegyně. Jsem již ve starobním důchodu, to však neznamená, že nejsem aktivní. Nejsem ani typická hlídací babička. Nevzdala jsem se práce, to ani nelze, když člověk dělá něco, co ho naplňuje. Stále pracuji jako terapeutka, ne však naplno. Mám své stálé klienty a jejich řady nechci rozšiřovat. Chci si také užívat života.“ Nebyla sama, kdo nechtěl myslet na nic, co připomíná práci a kdo si chtěl užít příjemný večer s krásnou hudbou v podání nevidomého hudebníka Mária Biháriho.

Co se slavilo? Na tuto otázku jsem si v myšlenkách dala odpověď: Není pochyb o tom, že se slaví úspěchy Centra Locika. Jedna z pracovnic tohoto Centra mě však vyvedla z omylu. „Tato slavnost je poděkováním všem pracovníkům, sponzorům i příznivcům Centra Locika. To znamená všem, kterým není lhostejný osud těch nejmenších, těch, kteří prožívají doma násilí či jsou jeho svědky, a kteří se nedokáží bránit.“

Dala mi také odpověď na to, proč se nikomu nechce na večírku mluvit či vůbec myslet na práci. „Já i moje kolegyně a vůbec každý kdo pracuje s lidmi, kteří jsou v tíživé situaci a potřebují pomoc, musíme umět relaxovat. Musíme umět nechat své problémy za dveřmi našeho pracoviště. Není to vůbec jednoduché, já i moje kolegyně vyslechneme v práci spoustu příběhů obětí domácího násilí, vyslechneme podrobnosti, co vše jim agresor dělal. Je to náročné, zejména pokud se jedná o děti, a pokud se jedná o děti, které byly sexuálně zneužity. Pokud budeme myslet na situaci obětí i na to jak těmto obětem pomoci doma, na večírku, zkrátka mimo pracoviště, po určité době nás potká syndrom vyhoření. Musíme se ve volném čase umět od toho oprostit, nechat tyto problémy za dveřmi svého pracoviště, musíme se naučit relaxovat. Jedině tak nás nepotká syndrom vyhoření se všemi svými negativními následky a jedině tak budeme schopni pomoci dětem, které se staly oběťmi domácího násilí.“

Zamyšlení o překonání traumatu z dětství a návratu do běžného života
Staré známé přísloví říká, že čas hojí všechny rány. Lidský mozek je velmi důmyslný, negativní vzpomínky, které nás mohou ničit, prostě vymaže z paměti a my už tyto události vnímáme, jako kdyby se vůbec nestaly. Při pomyšlení na to, jaké negativní vzpomínky mohou mít děti obětí domácího násilí, jsem z toho nemohla nemít radost. Pořád mě však přepadaly pochybnosti o tom, zda je to pravda. Světlo do této problematiky mi vnesla jedna z pracovnic Centra Locika.

„Je velkou chybou vytěsnit negativní vzpomínky. Tuto chybu dělá mnoho lidí. Mozek však nevymaže vzpomínky, pouze je vytěsní z vědomí a přesune do podvědomí. Není možné úplně navždy vymazat vzpomínku z dětství, kdy byl člověk v roli oběti. Člověk se mylně domnívá, že se zbavil těchto traumatizujících vzpomínek. Stačí však nějaká běžná událost a vzpomínky, které se vytratily z paměti, se v ní opět vynoří a dotyčný událost prožívá znovu. Například někdo vyrůstal v rodině, kde byl otec násilník, matka byla submisivní. Otec pil rum, když se opil, vždy fyzicky napadl matku i jeho. Tento dotyčný dospělý člověk je někde na večírku, kde se na stole objeví láhev rumu. Na první pohled nic škodlivého. Dotyčnému se však při pohledu na láhev rumu náhle živě vybaví vzpomínky, jak se jeho otec opíjel rumem a jak potom bil jeho i jeho matku. Znovu prožívá bolestný pocit bezmocné oběti, který měl, když ho spolu s jeho matkou mlátil jeho opilý otec. Láhev rumu byla spouštěčem jeho vzpomínek na traumata z dětství.“

Pomyslela jsem si, že je lépe, když mozek vytěsní vzpomínky na traumata z dětství tak, že si na ně člověk nevzpomene, než když ho tyto vzpomínky navštěvují v podobě nočních můr nebo se mu náhle vybaví během dne. Opět jsem neměla pravdu. „Naopak je velmi dobře, když se člověku tyto vzpomínky vybaví během dne nebo v podobě nočních můr. Přestože si někdo nevzpomíná na negativní zážitky z dětství, kdy byl obětí domácího násilí, tyto negativní zážitky mají nepříznivý dopad na jeho život. Vzpomínky na tyto zážitky jsou v podvědomí a negativně ovlivňují myšlení i jednání. Pokud nechceme, aby negativní vzpomínky ovlivňovaly naše podvědomí a tím i naše myšlení a jednání, musíme znát příčinu. Jedině tak se můžeme těchto vzpomínek zbavit.“ Jak je možné se zbavit těchto vzpomínek? „Tím, že tyto negativní vzpomínky přijmeme,“ zněla odpověď. Zůstala jsem nechápavě zírat na pracovnici. Jak je možné přijmout bolestné zážitky oběti domácího násilí? „Musíme tyto negativní zážitky přijmout jako součást svého života, jinak se jich nezbavíme a dál nám budou ztrpčovat život, budou nás v životě blokovat. Máte pravdu, je to velmi těžké. Člověk to sám nedokáže. Přijmout tyto nepříjemné zážitky z dětství jako oběti domácího násilí neznamená, že člověk bude lhát sám sobě. Tudy cesta nevede. Je třeba se naučit pracovat s těmito bolestivými zážitky. Učíme oběti domácího násilí, jak mají s těmito zážitky pracovat. Ideální je, pokud se to naučí již jako děti, v dospělosti nebudou totiž tyto zážitky negativně ovlivňovat jejich myšlení, jednání, nebudou je blokovat, brzdit.“ Pochopila jsem to, stále však mi nebylo jasné, jak se to může podařit jedinci, který není v životě úspěšný. Jedinec, který je v životě úspěšný, se může při práci s negativními vzpomínkami na své dětství, kdy byl obětí domácího násilí, opřít o své současné úspěchy. „Podmínkou není být v životě úspěšný, pracovat s těmito vzpomínkami se naučí i ten, kdo nesklízí v životě úspěchy. Životní neúspěchy, prohry, vůbec nesouvisejí s prací s těmito negativními vzpomínkami. Naučit se pracovat s těmito vzpomínkami totiž neznamená kompenzovat je současnými úspěchy v životě“, zněla odpověď.

Jak pomáhá Centrum Locika?
Centrum Locika pomáhá dětem, které se staly svědky či oběťmi domácího násilí vyrovnat se s těmito traumatickými zážitky, umět s nimi pracovat. A nejen to. Učí je také žít běžným životem i prožívat dětství, jak ho prožívají jejich vrstevníci, kteří vyrůstají ve funkčních rodinách. Z tohoto důvodu Centrum Locika pracuje také s rodiči dítěte. Více informací o činnosti Centra Locika můžete najít na webových stránkách http://www.centrumlocika.cz/.

Autorka: Evžena Janovská