Každý se může ocitnout na dně

Lenka Ritterová již 33 let bojuje se závažnou nemocí - bipolární poruchou. Její zdravotní stav se zlepšuje díky víře a lidem, kteří jí pomáhají a podporují. Chodí také do sociální aktivizační služby pro osoby s duševním onemocněním – do střediska Jordán, které spadá pod Slezskou Diakonii Třinec. Tam se učí novým věcem a je ráda v kolektivu lidí. Pocit někam patřit je pro ni velmi důležitý.

Lenka Ritterová již 33 let bojuje se závažnou  nemocí - bipolární poruchou. Její zdravotní stav se zlepšuje díky víře a lidem, kteří jí pomáhají a podporují. Chodí také do sociální aktivizační služby pro osoby s duševním onemocněním – do střediska Jordán, které spadá pod Slezskou Diakonii Třinec. Tam se učí novým věcem a je ráda v kolektivu lidí. Pocit někam patřit je pro ni velmi důležitý. Sociální kontakt s ostatními lidmi je velmi důležitý i pro další osoby s jakýmkoliv handicapem, aby tak neseděli jen doma, zavření mezi čtyřmi stěnami, ale aby vytvářeli nějaké hodnoty v životě a byli užiteční. Kdo ten pocit zažil, určitě ví, o čem mluvím. Začtěte se do tohoto rozhovoru a přemýšlejte nad tím, že i člověk s vysokoškolským titulem se může ocitnout na dně. Tato mladá žena se z toho postupně dostává a to také díky tolik potřebným a užitečným sociálním službám, kterých je stále v oblasti péče o duševně nemocné nedostatek.

 

1) Kdy a jakým způsobem se poprvé Vaše nemoc projevila?

Mám manio-depresívní psychózu (podle dnešní klasifikace bipolárně afektivní psychózu), nejdřív jsem měla 10 let jen deprese asi od 7.třídy na základní škole, neměla jsem smysl života a když jsem ho nemohla najít, tak jsem v prvním ročníku na gymnáziu začala s pokusy o sebevraždu, 7.1.1985 se mi to málem povedlo, zachránila mě spolubydlící na internátě  a poprvé jsem se ocitla na psychiatrii - v PL Opava, kde mi tenkrát moc nepomohli.Vyfasovala jsem diagnózu neuróza, ale ambulantní psychiatr mi po 1. návštěvě řekl, že už nemusím chodit. Nebrala jsem tehdy žádná psychofarmaka.

A pak v pátém ročníku na vysoké škole přišla první mánie: byla jsem šťastná, protože po letech depresí jsem se konečně cítila výborně, měla jsem spoustu energie a sebevědomí. Ale koncem února 1992 jsem vyčerpáním zkolabovala na ulici v Brně a probrala jsem se až na uzavřeném oddělení PL Brno-Černovice.

2) Jak dlouho se s ní léčíte?

3) Byla jste někdy hospitalizována?

Byla jsem hospitalizovaná mnohokrát s mániemi i depresemi, v PL Opava, PL Brno - Černovice, 1x v PL Kroměříž a několikrát i na psychiatrickém oddělení nemocnice v Třinci, které je nyní po privatizaci - jmenuje CNS Třinec.

 

4) Co Vám nejvíce  v době nemoci pomohlo?

Pomohli mi někteří lékaři, psychologové, psychoterapeutky a sestřičky během hospitalizací a hlavně přátelé. Od léta 2003 mi hodně pomáhají i pracovnice a kamarádi ze střediska Slezské diakonie Jordán v Třinci.

5) Jaké jsou Vaše koníčky a aktivity?

 Baví mě turistika, cestování, návštěvy kina, koncertů a divadla. A také focení a ruční práce.

 6) Co jste studovala a kde jste v minulosti pracovala?

Studovala jsem matematické gymnázium v Bílovci, fakultu architektury VUT v Brně (absolvovala jsem v prosinci 1994) a po revoluci - v roce 1990 také dějiny umění na filosofické fakultě v Brně (souběžně s architekturou) a později dálkově v Olomouci v 1997. Dělala jsem kurz oceňování nemovitostí v Brně 2000-2002 a doktorát na dějiny moderní arch. na FA VUT v Brně od 1998 do 2003. Pracovala jsem na útvaru městského architekta ve Frýdku -Místku v 1995, jako zástupce městské architektky v Třinci v roce 1996, na památkovém ústavu v Ostravě (3 měsíce na jaře 1997) a pak jako redaktorka časopisu Architekt a spolupracovník dalších časopisů na volné noze od léta 1997 do Velikonoc 1998.

7) Měla byste zájem pracovat i v současné době a o jakou práci byste se chtěla ucházet?

Chtěla bych učit dějiny architektury a umění, zase bych třeba chtěla pracovat na úřadě: pořizovat územní plány a schvalovat novou výstavbu nebo na část úvazku pracovat jako architekt-projektant, protože naplno pracovat jako projektant je velmi psychicky náročné a to bych už nezvládla.

8) Jak vnímáte v současné době pracovní příležitosti pro duševně nemocné?

Pracovní příležitosti nejsou ani pro zdravé. A když se potenciální zaměstnavatel dozví, že se léčíte na psychiatrii, hned na začátku pohovoru se vás na to zeptají a pohovor končí. To je zkušenost několika mých známých, protože já osobně jsem zatím práci hledat nezkoušela.

9) Co Vám více pomohlo - pobyt v psychiatrické léčebně nebo sociální služby pro duševně nemocné?

Ve fázi akutní ataky mánie (a dříve také při sebevražedných myšlenkách ve velkých depresích) mi nic jiného než hospitalizace na psychiatrii nepomáhá. Ale v remisi (mezi jednotlivými zhoršeními stavu) je skvělé, že už 20 let nám možnost navštěvovat různé sociální služby, protože ty mi umožňují kontakt s dalšími lidmi a středisko Jordán mi dává smysluplnou náplň mého volného času invalidního důchodce.

10) Můžete nám sdělit porovnání mezi těmito 2 subjekty?

Tuto otázku stručně vysvětluje už předchozí odpověď. Sociální služby nejsou určeny pro péči o lidi ve fázi akutní psychotické ataky, ta potřebuje přeléčení na lůžku na psychiatrii, ale hospitalizace by nemusely trvat tak dlouho, jak je ještě dnes běžné. Kromě velkých PL by měly vzniknout i doléčovací zařízení v blízkosti bydliště pacientů (protože velké PL mají obrovské spádové oblasti a vzdálenost 50-100 km od bydliště, rodiny a přátel, a pacienty tak izoluje), na které by navázaly sociální služby tak, jak fungují dnes.

11) Kdybyste měla možnost něco změnit v systému péče o duševně nemocné, co byste nejvíce uvítala?

Toho je opravdu hodně, odpověď by zabrala nejméně 20 stran. Svoje připomínky jsem posílala k chystané koncepci transformace psychiatrie, kde je navrženo mnoho pozitivních změn. Tak doufám, že se aspoň z části uskuteční. Hlavně bych uvítala větší možnosti léčení pacientů v přirozeném rodinném prostředí: vznik zařízení, denních stacionářů s psychiatry a psychology, kde by byla potřebná péče během dne a spát by pacient chodil domů. Protože sociální služby nejsou zdravotnické zařízení, jejich pracovnice nemají potřebné vzdělání a také klienti, kterým se zhoršil stav, narušují fungování sociálních služeb-ruší ostatní klienty.

12) Jste věřící? Myslíte si, že víra v Boha může pomoci i dalším psychicky nemocným lidem a proč?

Věřící jsem právě 10 let - od léta 2003. A křesťanská víra mi po mnoha letech tápání pomohla najít smysl života, takže od té doby již nemám velmi těžké deprese se sebevražednými myšlenkami. Také mi víra přinesla mnoho nových přátel, kteří jsou kdykoli ochotni mi pomoci s mými problémy. A sama na sobě cítím sílu přímluvných modliteb.