Fotografka a koncertový fanoušek Jana Tomečková

Letos jsem se setkala na jedné akci ve Vsetíně na tzv. Fotoškole s uznávaným fotografem Jindřichem Štreitem a také s jednou velmi zajímavou osobou. Jmenuje se Jana Tomečková, má 50 let a žije v malém městečku na Moravě. Je 15 let na vozíku. Jedná se o tzv. kvadruplegičku. To znamená, že má úplně ochrnuté nohy, větší část trupu a částečně ochrnuté i ruce. Tato žena má ráda společnost a je s ní zábava. Na této akci jsem si s ní zábavy užila také hodně. Ráda si povídá a má spoustu zájmů. Většinu lidí být v její společnosti hodně baví a nenudí se s ní. To můžu ze své vlastní zkušenosti potvrdit. Jelikož mě tato žena velmi oslovila, domluvila jsem si s ní rozhovor. Sami zvažte, jaká je to dobrá bytost.

Letos jsem se setkala na jedné akci ve Vsetíně na tzv. Fotoškole s uznávaným fotografem Jindřichem Štreitem a také s jednou velmi zajímavou osobou. Jmenuje se Jana Tomečková, má 50 let a žije v malém městečku na Moravě. Je 15 let na vozíku. Jedná se o tzv. kvadruplegičku. To znamená, že má úplně ochrnuté nohy, větší část trupu a částečně ochrnuté i ruce. Tato žena má ráda společnost a  je s ní zábava. Na této akci jsem si s ní zábavy užila také hodně. Ráda si povídá a má spoustu zájmů. Většinu lidí být v její společnosti hodně baví a nenudí se s ní. To můžu ze své vlastní zkušenosti potvrdit. Jelikož mě tato žena velmi oslovila, domluvila jsem si s ní rozhovor. Sami zvažte, jaká je to dobrá bytost.

Můžete nám sdělit Váš životní příběh, jak jste se ocitla na invalidním vozíku?

Měla jsem zkrátka smůlu, vlastně dvojnásobnou. Jezdila jsem do práce na kole, cca 7 km denně a jednoho dne si mě nevšiml řidič, který jel za mnou a vrazil do mě zezadu dost velkou rychlostí, takže jsem i s kolem přeletěla přes jeho automobil a spadla do příkopu vedle silnice – prý, znám to jen z doslechu, protože si to nepamatuji (říká se tomu amnézie) a nevzpomínám si na to, co se se mnou dělo ani asi následující 2 týdny.

Psala jsem o dvojnásobné smůle, ten řidič, který mě srazil, sice zavolal sanitku (zřejmě jen proto, že za ním jelo další auto), přijela sanitka z nemocnice v Kroměříži, při mém nakládání do sanitky prý mysleli na to, že vzhledem k druhu úrazu by mohla být poraněna krční páteř, takže se mnou v této oblasti moc nehýbali, snad mi nasadili i ochranný krční límec, ale problém nastal po příjezdu do nemocnice. Tam udělali nejen špatný rentgen, ale i špatné CT, takže nezjistili, že mám navzájem vykloubený 6. a 7. krční obratel a nijak mi páteř v této oblasti nezpevnili. Podle toho se mnou také zacházeli, takže můj stav se postupně zhoršoval. Tři dny jsem hýbala i nohama, potom mi ochrnuly, pět dnů od úrazu jsem měla v pořádku ruce, potom přišel víkend a místo slibovaného konzília, které by se zabývalo mým stavem, se nedělo nic, takže během víkendu mi postupně ochrnovaly i ruce. Ještě bych měla připomenout, že mí příbuzní (zvlášť můj tchán, který je lékař) marně opakovaně žádali lékaře i ředitele kroměřížské nemocnice, aby mě poslali na vyšetření na odborné pracoviště do Brna, kroměřížští „odborníci“ přesvědčili lékaře v Brně, že mají situaci pod kontrolou a že mě vyléčí sami. Když mě konečně pustili do Úrazové nemocnice do Brna (myslím, že to bylo 9. den po úrazu), převážel mě vrtulník už úplně ochrnutou. Ani odborníci v Brně už nedokázali způsobené chyby napravit, uvedené dva krční obratle tak dlouho utlačovaly míchu, že došlo k jejímu přerušení a k nevyléčitelnému ochrnutí těla od prsou dolů a k částečnému ochrnutí rukou, tzn. že ruce mám slabé a nedokážu do nich pořádně nic uchopit.

Co nebo kdo Vám pomohl v těch nejtěžších chvílích? Jak vnímáte v současnosti Váš handicap?

Nejvíce mi pomohla moje maminka, která se o mě od příjezdu domů z rehabilitačního ústavu v Hrabyni – kde jsem byla přibližně 8 měsíců po propuštění z nemocnice – obětavě starala, díky ní jsem mohla zůstat doma a nikdy jsem nemusela do ústavní péče (kromě každoročního pobytu v rehabilitačním ústavu, ale to je něco jiného). Moje matka se mi tzv. obětovala a kvůli mně se zhoršilo její zdraví, nic jí to nemohlo a nemůže nahradit.

Kromě ní bych chtěla poděkovat své sestře (a jejímu manželovi), ačkoliv bydlí v Praze, téměř rok, kdy jsem po úrazu nebyla doma, žila i se svými dvěma dětmi u nás na Moravě (byla tehdy ještě na mateřské dovolené) a starala se i o moji dceru, tehdy osmiletou, která se najednou ocitla bez maminky – žila jsem s ní už dlouho sama, jsem svobodná matka a s partnerem jsme se rozešli, když byly dceři 2 roky. Od té doby jsem sama (víc než 20 let).

Co by Vám nejvíce pomohlo a udělalo radost?

Mám ráda muziku různých stylů, pouštím si ji, když je mi veselo i když je mi smutno a protože u nás nějak nemůžu najít přátele, možná si samotu tak trochu vynahrazuji ježděním na koncerty. Ale protože nemám přátele, jak jsem psala a sama nemám řidičský průkaz, byl a stále je pro mě dost velký problém sehnat řidiče (nemyslím profesionální), kteří by mě mohli na koncerty vozit. Jsem zvyklá zaplatit benzín, navíc většinou řidič(ka), pokud má zájem, může jít se mnou na koncert jako doprovod zdarma, případně zaplatím i druhý lístek.

Ráda bych využila této možnosti k prosbě – najdou se lidé s řidičským průkazem a s vlastním autem, kteří by byli ochotni za výše uvedených podmínek se mnou občas na nějaký koncert jet? Čím víc vás bude, tím lépe, aspoň vás nebudu obtěžovat příliš často. Bydlím v městečku Hulín v bývalém okrese Kroměříž na Moravě, takže nejlepší by byli lidé přímo z Hulína nebo z blízkého okolí – z Kroměřížska, z Holešovska, případně z Přerovska apod.. Navíc najdu třeba budoucí přátele (kdo ví?), které baví muzika – když jedu na koncert s někým, komu se taky líbí, je to pro mě dvojnásobný zážitek.

Kontakty na mě jsou: mail jantom@seznam.cz a mobil 720 454 241.

Zajímá mě hudba různých žánrů – pro informaci uvedu koncerty, na kterých jsem byla v posledních letech: Richard Muller ,Pearl Jam ,RHCP ,Foo Fighters ,Coldplay ,Sto zvířat Dead Can Dance ,Serj Tankian ,Michal Hrůza ,Diana Krall ,Muse ,Eric Clapton ,Bon Jovi,

Depeche Mode ,Iva Bittová ,Zrní ,Kryštof ,Lucia Šoralová ,Nickelback ,Anna K ,MIG 21,

Ian Anderson,B.S.P. ,Nick Cave & The Bad Seeds ,Dan Bárta & Illustratosphere, Maratonika tour 2013

Pokud by vás to zajímalo, můžete se podívat i na má fotoalba na Facebooku, mám tam spoustu fotografií z koncertů.

Radost mi dělají šperky – přesněji bižuterie a nedávno jsem na internetu objevila stránky www.fler.cz , na kterých amatérské umělkyně prodávají šperky, které vyrobily i materiál potřebný k výrobě různých šperků. Ruční práce mě vždycky bavily a protože vzhledem ke svému postižení ty, kterým jsem se dřív věnovala, už nezvládnu, poslední dobou mě láká vyzkoušet výrobu šperků, ale musím si nastudovat způsob práce, poradit se se zkušenými „šperkařkami“, abych zjistila, jestli bych to zvládla. Taková práce by mě bavila a myslím, že bych měla i nápady na zajímavé šperky. Pokud by si tento článek přečetla některá „šperkařka“ (nemyslím profesionální pracovnice, spíš ženy, pro které je výroba šperků koníčkem, např. někdo ze stránek www.fler.cz), byla bych moc vděčná za rady pro začátek.

Jak jste se dozvěděla o akci : Fotoškola s Jindřichem Štreitem ve Vsetíně a co Vás vedlo k tomu, abyste se tam přihlásila?

O této akci jsem se dozvěděla náhodou na stránkách pro vozíčkáře http:/vozejkov.cz a protože mě před pár lety fotografování začalo hodně bavit, zkusila jsem se přihlásit a ono to vyšlo. Jsem moc ráda, byla to bezvadná akce, pan Štreit je Pan fotograf a přitom nesmírně příjemný člověk, opravdu jsem si to moc užila a spoustu věcí jsem se naučila.

Co všechno jste musela udělat, abyste se tam dostala a kdo Vám  k tomu pomohl a jak?

Zkusila jsem napsat na mail paní Martě Vodákové z Diakonie ČCE Vsetín, která již řadu let pořádá tento fotokurz, nedělala jsem si velké iluze, že mě přijmou, zvlášť když informaci o fotokurzu jsem našla na stránkách pro vozíčkáře, ale paní Vodáková byla a je velmi vstřícná a nakonec jsem byla jediná vozíčkářka na kurzu. Děkuji, paní Vodáková. J

Jaké jsou Vaše zájmy a koníčky?

Od dětství jsem ráda četla, měli jsme doma hodně knížek, i když podle někoho mám možná trochu zvláštní „vkus“ v této oblasti, už jako dítě jsem např. četla povídky E.A.Poea a jiné horrory, ale nemám ráda tzv. krváky, spíš psychothrillery, to souvisí s mým zájmem o psychologii a dokonce i psychiatrii, loni jsem si na Vánoce přála např. knížku Magické a fantastické z hlediska psychiatrie od prof. Vondráčka. K mým nejoblíbenějším knížkám patří např. Studna Osamění od Radcliffe Hall, Tracyho tygr od Williama Saroyana, ale našla by se spousta dalších.

V zimě se víc dívám na filmy, to je další můj velký „kůň“, ale zase by někdo mohl mé zaměření nazvat trochu zvláštním, mám ráda např. filmy režiséra Davida Lynche, miluju jeho seriál Městečko Twin Peaks, líbí se mi i jeho další filmy, zkrátka mám ráda filmy, které nejsou úplně jednoduché na pochopení nebo je potřeba brát autorovu fantazii jako skutečnost a nesnažit se něco vysvětlovat – to platí zvlášť u Davida Lynche. Mám ráda samozřejmě i psychologické filmy, nikdy se mi nelíbil herec Russell Crowe, ale ve filmu Čistá duše je prostě úžasný. Asi už jsem se zmínila, že mám ráda i filmy, které po prvním zhlédnutí nepochopím (ty mám moc ráda :D ), k takovým filmům patří například Sedm životů a hlavně Hranice života – tam si nejsem dodnes jistá, jestli jsem filmu správně porozuměla.

K největším koníčkům patří muzika, poslouchám skoro pořád a moc ráda „objevuji“ to, co ještě neznám a zalíbí se mi to, nejlépe na první poslech. Vždycky říkám, že se mi musí líbit melodie, samozřejmě hlas zpěvačky nebo zpěváka a když se mi líbí i text, je to „ono“ a vracím se k těm písničkám. Mám dost široký hudební záběr (myslím si – dokonce mi nedávno napsal hudebník Ota Balage, se kterým jsem se seznámila na koncertu B.S.P., že mám dobrý hudební vkus), neposlouchám dechovku, hip-hop, rap, z popu jen něco a např. metal a podobnou tvrdou muziku taky nemusím, pokud to nejsou balady, jako např. Nothing Else Matters od Metallicy – tu miluju, stejně jako např. píseň I am a Dreamer od Ozzyho Osbourne. Podobně mám raději sólové projekty od Serje Tankiana než System of a Down.

A samozřejmě moc ráda fotím, byla jsem už dříve na kurzu digitální fotografie a na kurzu Photoshopu v Parapleti v Praze.

Co jste vystudovala? Pracujete nebo máte zájem o práci? Co by Vás nejvíce bavilo?

S mými studii je to zase na dlouhé povídání. Po základní škole jsem toužila stát se oděvní návrhářkou, takže jsem vystudovala SPŠ oděvní v Prostějově, ale během studií jsem zjistila, že to byl spíš jen sen a mé schopnosti (zejména umění kreslit) na toto povolání nestačí. Jedinými možnostmi pokračování ve studiu na VŠ tehdy byla fakulta tělesné výchovy (to nepřicházelo v úvahu) a VŠ strojní a textilní v Liberci. Takže jsem vystudovala textilní fakultu, potom jsem začala pracovat v oděvním družstvu Styl jako asistentka vedoucího výroby, ale kvůli psychickým problémům (zmíním se o nich později – ve stručnosti – nedokázala jsem komunikovat s lidmi, natož jim něco přikazovat) jsem na uvedeném pracovišti vydržela jen půl roku. Potom jsem „utekla“ ke svým milovaným knížkám, začala jsem pracovat v Okresní knihovně v Kroměříži, nejdříve jako knihovnice bez vzdělání v tomto oboru, ale práce mě bavila, postupně jsem se spíše jako samouk naučila pracovat na počítači, to spojení knížek a počítačů pro mě bylo ideální. „Objevila“ jsem v knihovně diskety s databázovým programem pro ukládání informací o knížkách, naučila jsem se s ním pracovat, upravila jeho vzhled pro potřeby knihovny a začali jsme „ukládat knížky do počítače“ jako přípravu pro dnes již běžný způsob půjčování knih.

Potřebovala jsem si doplnit vzdělání, takže když se naskytla ta možnost, vystudovala jsem dálkově obor knihovnictví – informatika na FF MU v Brně. Přitom jsem jezdila na školení, získávala další zkušenosti, takže jsem se postupně v nové budově knihovny podílela na zavádění internetu, školila jsem knihovnice z celého okresu v práci s novým programem na půjčování knížek (LANius) a přibližně půl roku před úrazem jsem spravovala i počítačovou síť knihovny.

Po úrazu a po návratu domů jsem občas pracovala, ale mám velké problémy s poruchou termoregulace (je mi pořád zima, na vozíku můžu vyjet ven jen pokud teplota nepoklesne cca pod 20°C, nepomůže ani teplejší oblečení, navíc když je mi chladno, začnu se potit).

Takže pro mě přichází v úvahu jen práce z domova, prostřednictvím internetu (manuální práci nemůžu dělat vzhledem k postižení rukou, i když poslední dobou mě láká vyzkoušet výrobu šperků.

Ale to je zatím spíš jen sen, reálná práce, kterou bych byla schopná vykonávat a bavila by mě, by byly např. korektury textů, myslím, že gramatiku ovládám dobře a mám pro ni cit, případně vyhledávání informací na internetu, to mi taky jde, bylo to vlastně součástí mé práce v knihovně, a také mě to baví. Neumím programovat, ale jsem schopná se celkem bez problémů naučit pracovat s programy, které neznám, takže by mě bavila například i spolupráce na vedení (správě) nějakého internetového obchodu apod. Případně něco v jazykové oblasti – když začínám o něčem psát, mám pocit, že mě nic nenapadne, ale brzy mám naopak „problém“ s tím, že mé texty jsou příliš dlouhé. Mí přátelé na Facebooku říkají, že místo komentářů píšu „romány“. A ještě jsem zapomněla napsat, že umím pracovat s programy Word a Excel.

S jakými nejčastějšími bariérami a problémy se ve své praxi nejvíce setkáváte?

Psala jsem, že můžu jezdit ven jen pokud mi to dovolí počasí, pokud pro mě není velká zima, takže nejdřív se zmíním o fyzických bariérách. Trpím tzv. poruchou termoregulace – to znamená, že snáším zimu mnohem hůř než zdravý člověk, pokud teplota klesne pod 20°C a navíc nesvítí slunce, nemůžu vyjet na vozíku ven, je mi nepředstavitelná zima a nepomůže ani teplé oblečení. Navíc, když je mi zima, začnu se paradoxně potit, což mě ochladí ještě víc. Ale vozíčkářů s tímto problémem – zvláště s tím neovlivnitelným pocením je velmi málo, navíc nejsem žádná „celebrita“, takže lékaři vždycky jen konstatují – to je ta porucha termoregulace – a dál se tím nezabývají.

Když už se cca 3-4 měsíce díky příznivému počasí dostanu ven, jezdím na mechanickém vozíku, abych co nejvíce posilovala a v našem městečku je velmi málo bezbariérových „tras“ pro kvadruplegičku, nejčastěji jezdím do místní pizzerie, ale nepřekonatelným problémem na celé cca hodinové cestě je pro mě překonání silnice nedaleko od našeho domu. Obrátila jsem se s prosbou o úpravu nájezdů na silnici na vedoucího rozvoje města, 3x mi slíbil, že při opravě silnice, která probíhala, provedou i potřebnou úpravu pro mě, ale nestalo se tak. Zavolala jsem tedy panu starostovi, opět mi slíbil pomoc a dodnes se nic neděje. Tento problém řeším cca od začátku června 2013. Přestože jsem si mezitím našla náhradní cestu, která vede místy po silnici (tam bych neměla jezdit, když mám teoreticky k dispozici chodník), nevzdávám se jen tak snadno, takže jsem se rozhodla, že pokud ani na jaře nebude slíbená oprava provedena, projedu naše městečko na vozíku s fotoaparátem a vydám na vlastní náklady brožurku i s fotografiemi nazvanou (bez)bariérový Hulín. 

Co byste změnila ve zdravotně sociálním systému, kdybyste měla takovou pravomoc?

Už jsem se zmínila o svých dlouholetých problémech s poruchou termoregulace a s pocením, myslím si, že by se lékaři měli zabývat i ojedinělými případy a vím, že kdybych byla např. významná politička, šlo by to.

Těší mě, že byl zrušen nesmysl, nazvaný S-karty, ale ty miliardy, které byly do tohoto projektu zbytečně vloženy, se už nikdy nevrátí a mohly být využity mnohem užitečněji. Ale na korupci už jsme si v našem státě tak nějak zvykli, i když v předvolebních slibech se to protikorupčními opatřeními jen „hemží“.

Čeho byste chtěla v životě dosáhnout?

Těžká otázka, snad nejtěžší ze všech. A odpověď na ni asi bude dost dlouhá.

Od dětství jsem trpěla sociální fobií – to je v podstatě strach z lidí a neschopnost komunikace s nimi. Od malička jsem neměla kamarádky, s „klukama“ to byl ještě větší problém, když jsem se do někoho zamilovala a třeba jsem se mu i líbila a začali jsme spolu chodit, brzy ho to přestalo bavit, protože, zvlášť když mi na někom záleželo, vznikl u mě nějaký psychický blok, nevěděla jsem, o čem se bavit, takže jsem mlčela a to samozřejmě nikoho dlouho nebavilo.

To mi způsobovalo problémy i v zaměstnání, jak jsem se už dřív zmínila, psychologa mě nenapadlo vyhledat (tehdy se ještě o mém problému nemluvilo), a stejně psycholožky a jeden psycholog, které jsem za svůj život poznala, nebyli schopni mi pomoci – v jiné oblasti.

Takže do svého úrazu v 35-ti letech jsem byla chorobně uzavřená, po úrazu jsem měla 10 let opravdu velké problémy s pocením a nejen z toho důvodu jsem vůbec nechtěla jezdit ven. Mám pocit, že jsem se navíc za svůj stav styděla. Situace se kupodivu začala měnit cca před čtyřmi lety, jezdím v létě pravidelně už řadu let do rehabilitačního ústavu v Luži – Košumberku, dlouho jsem ani tam nechtěla jezdit ven, až mě před čtyřmi lety „vytáhl“ ven jeden kamarád, také vozíčkář. Nejdříve mi musel pomáhat, protože jsem měla málo síly, ale postupně jsem začala zvládat jízdu po krásném areálu rehabilitačního ústavu sama. A navíc se stal pro mě ten zázrak (konečně), že po návratu domů jsem začala jezdit po našem městečku a přestalo mi vadit poprosit kohokoliv o pomoc, když jsem to potřebovala. A stále se to zlepšovalo a zlepšuje, dřív jsem nebyla schopná napsat pár řádků a teď je ze mě téměř grafomanka a nemám problém navázat rozhovor s kýmkoliv, vždycky se najde nějaké společné téma.

Takže něčeho už jsem dosáhla – zbavila jsem se sociální fobie, strachu z lidí a věřím, že to tak zůstane.

A protože otázka zněla, čeho bych chtěla v životě dosáhnout – chtěla bych si dál užívat života ve všech možných směrech, ať se to týká koncertů nebo snahy o získání řidičského průkazu (kvůli nečekané nemoci jsem si ho zatím nemohla udělat).

Asi vzhledem k mým dřívějším psychickým problémům mě zajímá psychologie i psychiatrie, takže bych příští rok ráda začala studovat kurz psychologie v Brně, ale to si budu muset nejdřív udělat ten řidičský průkaz. To jsou asi ty nejdůležitější cíle v dohledné době. Samozřejmě, kdybych navíc poznala nové přátele, nebudu se zlobit. Na lásku už jsem tak nějak rezignovala, asi po jednom velkém zklamání, a ne že by mi nechyběla, ale muži se nemusí bát, že bych někoho chtěla „ulovit“, to opravdu není cílem tohoto rozhovoru. Nebo této prosby o pomoc.

Setkáváte se s vozíčkáři, nebo navštěvujete nějaké jejich akce. Přibližíte nám některou z nich?

Setkáváme se hlavně v rehabilitačním ústavu nebo v Centru Paraple, tam jsem byla např. na kurzech digitální fotografie nebo programu Photoshop, jezdím tam i cvičit. Když se sejde dobrá „parta“, dokážeme se výborně bavit, a to nejen vozíčkáři navzájem, ale i se zaměstnanci, kteří jsou na obou uvedených místech velmi vstřícní, téměř se všemi si tykám a vůbec nezáleží na věku, naopak si kupodivu častěji rozumím s mladšími lidmi, než jsem já.

Co byste vzkázala lidem, kteří se ocitli na invalidním vozíku?

Samozřejmě, každý je na tom fyzicky i psychicky jinak, takže těžko můžu radit někomu, kdo nemá např. potřebné zázemí. Snad to nikdo nepochopí jako frázi, ale můj vzkaz zní – nevzdávejte to, na vozíku život nekončí, i když nezastírám, že nejsem pořád tak veselá, jak by se někomu mohlo zdát, také mívám období, kdy mám deprese a nechce se mi žít. Ale dokud to jde, bojuji – když jsem např. nemohla sehnat odvozy na koncerty, napadlo mě obrátit se na některé virtuální přátele na Facebooku, kteří tam mají hodně přátel. Jedním z nich byl textař Michal Horáček, kterému bych chtěla i tímto způsobem poděkovat za pomoc, díky prosbě, zveřejněné na jeho facebookovém profilu jsem sehnala několik přátel, z nichž někteří mě odvezli na pár koncertů. Sice to už dál nejde kvůli velké vzdálenosti jejich bydliště nebo kvůli nezájmu zbývajících, ale našla jsem tak aspoň jednoho dobrého virtuálního kamaráda a jednu kamarádku. S panem Horáčkem jsem se potom setkala i osobně (viz jedna z přiložených fotografií) na koncertu Lucie Šoralové.

Také není často jednoduché sehnat vstupenky na koncert pro vozíčkáře, ale nevzdávám se a „otravuju“ prodejce a pořadatele tak dlouho, až se to podaří. Např. v agentuře Ticketpro už si pamatují mé jméno.
Nechci, aby to vyznělo jako chlubení, ale život mi ulehčuje i to, když mohu někomu pomoci, většinou přes internet, najít nějakou informaci, pomoci při objednávání lístků na koncert a taky moc ráda dávám druhým dárky, třeba maličkosti, ale když to obdarovaného potěší, mám větší radost než ona – on.

Jste věřící a pomáhá Vám víra při Vašem handicapu?
Nejsem věřící, ani jsem nikdy nebyla a myslím, že už nebudu. Snad nejbližší je mi buddhismus, i když to není klasické náboženství a je mi blízký především svou myšlenkou, že by člověk neměl ubližovat žádnému živému tvoru.

Mimochodem, letos jsem byla v Praze na přednášce Dalailamy a bylo to moc zajímavé.