Díky focení jsem poznal skvělé lidi

S fotografem Oldřichem Teringerem jsme si povídali o jeho práci a začátcích a také o tom, jaké to je, když si člověk po celý život musí vystačit pouze s jednou zdravou rukou, dělat dobře svou práci a obstát v konkurenci.

K focení jsem netíhnul úplně od dětství, ale na základní škole jsem chodil do fotokroužku, kde jsme se také učili vyvolávat filmy a práci ve fotokomoře. Když jsem pak po letech přerušil vysokou školu, vzal jsem zase do ruky foťák a začal si fotit jen tak pro sebe. To hlavní nasměrování ale přišlo až později, v devadesátých letech, když jsem pracoval jako provozní v Rock café a večer tam hrály kapely. Začal jsem je fotit a obrázky jsem dával do vitríny. Rocková muzika mě bavila, focení taky, a tak jsem oslovil hudební magazíny, jestli nechtějí nějaké fotky z koncertů – a oni chtěli. Začali mě posílat na koncerty a rozhovory s hudebníky. Tehdy k nám jezdila spousta zahraničních kapel, jako třeba Ozzy, Jethro Tul, Rolling Stones apod., které jsem jako kluk poslouchal, a teď jsem se s nimi mohl díky focení setkat. Byla to příjemná práce. V té době jsem také absolvoval fotografickou školu, abych se zdokonalil v technických věcech. Začal jsem fotografovat i pro různé firmy, až té práce bylo tolik, že jsem odešel z   Rock café a věnoval se jen tomu.

Portréty mě zajímají. Je to komunikace s tím člověkem, při focení vznikne takový mikrovztah. Člověk, kterého fotíš, k tobě musí získat důvěru, uvolnit se, být přirozený, musí být dobrá atmosféra, aby ten portrét k něčemu vypadal. Měl jsem takové období, kdy jsem se jim hodně věnoval. Poslední roky se věnuju dokumentaci pražských Holešovic, kde bydlím přes dvacet let a mám k tomuto místu vztah. Jednou z  toho chci udělat knihu. Možná třeba už letos, ale nijak na to nespěchám.

Nestýská, protože na černobílý film fotím dodnes. Samozřejmě dělám i barevné digitální fotky, ale když chci mít černobílou fotografii, tak to dělám klasicky. Digitálem se černobílá fotka, která vznikla chemickou cestou, dá sice napodobit, ale mě to takhle nebaví. Obrázek vzniklý chemicky je prostě jiný, specifický. 

Když jsem jednou fotil kalendář pro stavební firmu, objížděl jsem také různé staré hutě kolem Ostravy a do jedné zavřené hutě, která byla v dezolátním stavu, jsem tajně vlezl, samozřejmě o mně nikdo nevěděl. Všechno se tam propadalo a já si pak až zpětně uvědomil, že kdybych tam někam zapadl, tak mě nikdo nenajde. Jinak mám spíš hezké zážitky. Při takové práci potkáváš různé zajímavé lidi, třeba při focení automobilových závodů nebo kalendáře pro automobilisty jsem poznal skvělé lidi, skutečné „srdcaře“, i když to byli třeba milionáři, nebyli to žádní snobové, ale opravdoví fandové. Poznal jsem i hodně slavných muzikantů, kteří byli v osobním kontaktu velmi příjemní a skromní, až na pár výjimek si na nic nehráli a byli úplně normální a přirození. To je na té práci to dobré, ty zážitky, že máš možnost se podívat do různých „světů“.

Dřív jsem to bral tak, že jsem na tom hůř než ostatní, protože je to na mě vidět. Pak jsem si uvědomil, že to tak úplně není, že vlastně jinak jsem v pohodě a hůř na tom může být třeba člověk, který má nějaký psychický nebo jiný vnitřní problém, který na něm vidět není. Vlastně ani nevnímám, že jsem nějak hendikepovaný, jenom jsem si všechno musel uzpůsobit. Na kvalitě mé práce to stejně nesmí být znát. Za to ti nikdo peníze nedá, že jsi hendikepovaný a udělal jsi obrázek.  Nikdy jsem ani nechtěl, aby se lidé ke mně tak chovali. Vždycky jsem byl vystavený konkurenci a nemohl jsem „hřešit“ na to, že by mi někdo něco ulehčoval, protože mám nějaký „kosmetický“ problém. Od dětství  jsem hrál nohejbal, několik let také v nejvyšší soutěži, a naučil jsem se, že mě nikdo nebude šetřit. To byla docela dobrá škola pro život.

Poprvé jsem se pracovně setkal s Novými horizonty a s Tamtamy před několika lety na konferenci na téma sociálního podnikání. Postupně byla naše spolupráce častější, až dospěla do tohoto stavu, který nazýváš "dvorní fotograf". Je to podle mě hodně nadnesené pojmenování, protože naše užší spolupráce trvá poměrně krátce, a tak si ho zcela jistě nezasloužím. Nerozlišuji, jestli je organizace zisková nebo nezisková. Já se zabývám tvorbou obrázků a u těch je úplně jedno, pro koho vznikají. Myslím si ale, že velkou výhodou neziskovky, jako jsou Tamtamy, resp. Nové horizonty, je právě to, že nemusí být díky podpoře státu vystaveny tak silnému existenčnímu tlaku jako jiné firmy. Je tady navíc bezvadná parta lidí s velkou chutí do práce, která je podle mě hodně baví. Moje činnost je součástí prezentace, která může být velmi různá. Záleží pouze na kreativitě, promyšlenosti a odvaze kam až zajít. Nabízejí se podle mě opravdu široké možnosti. V tom vidím pro sebe, ale i pro ostatní zúčastněné velkou příležitost a možnost si hrát s různými myšlenkami a nápady. Něco na způsob třeba Benettonu. Vím, že je to hodně ambiciózní přirovnání, ale nač si dávat malé cíle. Pak bych se mohl honosit skutečným titulem dvorního fotografa.