Den otevřených dveří v azylovém domě v Záběhlicích

Je velmi snadné stát se bezdomovcem, avšak je velmi těžké se opět vrátit k běžnému životu. Bez pomoci druhých to není možné. Naděje je jednou z neziskových organizací, která pomáhá lidem bez domova.

Je velmi snadné stát se bezdomovcem, avšak je velmi těžké se opět vrátit k běžnému životu. Bez pomoci druhých to není možné. Naděje je jednou z neziskových organizací, která pomáhá lidem bez domova. Jednou z jejích poboček je azylový dům v Praze 10, Záběhlicích, který nabízí ubytování mužům i ženám v důchodovém věku či se zdravotním znevýhodněním. Posláním tohoto azylového domu je pomáhat lidem bez domova v jejich nepříznivé životní situaci k návratu k běžnému způsobu života. Dne 22.4 2015 se konal v azylovém domově v pražských Záběhlicích den otevřených dveří.

Jak se žije v azylovém domově v Záběhlicích
Azylový dům neziskové organizace Naděje je dvoupatrová budova, která se nachází v příjemném prostředí s dobrou dopravní dostupností. Vnitřek azylového domu je zařízen skromně, ale útulně. Ihned po příchodu se mě ujala sociální pracovnice, provedla mě jednotlivými částmi domu a seznámila mě se životem tamních obyvatel. Azylový dům poskytuje ubytování třiceti lidem bez domova, z čehož zhruba polovinu tvoří ženy. Podmínkou ubytování v azylovém domě je kompenzovaný zdravotní stav a soběstačnost klienta. V azylovém domově je nepřetržitá služba, jejímž úkolem je pomáhat klientům např. s praním prádla v pračce, přinášet obědy, měřit teplotu jídel a zapisovat ji a také hlídat, zda např. nezůstal v noci zapnutý vařič, rychlovarná konvice či televize. Klienti se dívají na televizi dlouho do noci a mnohdy se stává, že ji před odchodem nevypnou. V přízemí se nachází společenská místnost, která slouží také jako jídelna. „Blízko domova je sportovní areál a u něho se nachází restaurace, kam chodí naši zaměstnanci pro obědy. Jeden oběd stojí 50 Kč, poloviční porce je za 28 Kč.“ Klienti se mohou ve společenské místnosti dívat na televizi, k dispozici mají také internet.

Společenská místnost slouží také jako místo konání různých akcí. Ptám se své průvodkyně na možnost návštěvy akcí i na využití volného času. „Některé akce hledám já a vyvěsím je na nástěnku, některé akce pořádá městská část Praha 10. Mezi akce patří nejen zábava, ale i různé přednášky, které dávají odpověď na některé otázky našich klientů, jednu z nich vidíte na nástěnce.“ Dívám se na nástěnku a vidím pozvánku na přednášku, na téma exekuce. Moje průvodkyně pokračuje: „Většina obyvatel Prahy 10 jsou senioři, proto městská část Praha 10 pořádá spoustu akcí zaměřených na seniory. To je velká výhoda, ve zdejším azylovém domě jsou ubytováni lidé bez domova, kteří mají starobní důchod nebo jsou nějakým způsobem zdravotně znevýhodněni. Bohužel mnoho klientů rezignovalo na život a většinu času prospí. Snažím se je pobízet k aktivitám i k řešení jejich situace. V azylovém domově je možné být ubytován pouze po dobu jednoho kalendářního roku. A věřte mi, že ten rok uteče velmi rychle. S každým klientem mám individuální plán, jehož součástí jsou individuální konzultace, ve kterých společně řešíme klientovu situaci.“ U všech klientů je třeba řešit otázku ubytování, jejím řešením je odchod klienta do podnájmu nebo nájemního bytu nebo do zařízení služeb sociální péče.

Lidé přicházející do azylového domu mají problém nejen s ubytováním. Klienti mají také finanční problémy, některým je třeba vyřídit starobní důchod, jiným invalidní důchod, sociální dávky. Jelikož kolem bezdomovectví panuje řada mýtů a předsudků, je třeba vyřešit i věci, které jsou pro běžného člověka maličkostí, jako je např. mít svého obvodního lékaře. Od sociální pracovnice se dozvídám, že obvodní lékaři v okolí tvrdí pokaždé, když mají přijmout pacienta z azylového domu, že mají plno. Naštěstí je v okolí také společnost „Moje ambulance“, která je tvořena spoustou ordinací s praktickými lékaři. Tito lékaři nemají nikdy plno, vždy přijmou každého pacienta z řad obyvatel azylového domu, další výhodou je dlouhá ordinační doba.

Moje průvodkyně mě vede dál a ukazuje mi bezbariérovou kuchyňku, sociální zařízení i pračku, ve které si pod dohledem služby může každý klient jednou týdně vyprat zdarma prádlo, podmínkou je mít vlastní prací prášek. V přízemí jsou také pokoje, ve kterých jsou ubytováni klienti se sníženou schopností pohybu, jako jsou např. vozíčkáři. U domu je také krásná malá zahrádka, která nabízí příjemné posezení. Dostávám vysvětlení, že ne všichni klienti jsou pohybově omezení, někteří z nich si přivydělávají prodejem časopisu Nový prostor, jedna paní každý všední den rozdává noviny Metro a jeden pán si přivydělává sběrem papíru.

První i druhé patro je tvořeno jednolůžkovými a dvoulůžkovými pokoji, společnými kuchyňkami i sociálním zázemím. V obou patrech je terasa, kde je možné si posedět, terasy slouží také jako kuřárna. Schodiště je zdobeno květináči s kytkami, což působí příznivým dojmem. Moje průvodkyně mě vede do jednoho prázdného pokoje, jehož zařízení tvoří postel, noční stolek, skříň na oblečení. Pokoj zdobí obraz visící nad postelí. Dozvídám se, že cena za jednu noc v azylovém domě v jednolůžkovém pokoji je 130 Kč, ve dvoulůžkovém 120 Kč. Procházíme kolem jedné z kuchyněk, kde mají klienti k dispozici vařič. „Klienti nejsou žádní gurmáni. Jejich vaření je velmi jednoduché, uvaří si čaj, kávu, polévku ze sáčku, ohřejí si párek nebo si něco namažou na rohlík či chleba. Mají sice k dispozici jednu troubu, avšak jí nepoužívají.“

Moje průvodkyně mě seznamuje také s ostatní činností neziskové organizace Naděje. Jednou z jejích činností je terénní služba, která vyhledává lidi bez domova v jejich prostředí, nabízí jim pomoc v podobě pozvánky do střediska Naděje blízko hlavního nádraží, jídlo, oblečení, deky a také zdravotnickou pomoc. Uvědomuji si, že Naděje pomáhá lidem bez domova nejen přežít, ale také se vrátit do běžného života. Přemýšlím o těžké situaci těchto lidí a napadá mi myšlenka, že jim pomáhá také vzájemná solidarita. Moje průvodkyně mě však okamžitě vyvádí z omylu. „ Mezi lidmi bez domova jsou různé party, které si vzájemně pomáhají, např. si hlídají místo k přespání a také své věci. Bohužel i mezi bezdomovci se krade. Pokud někdo nezapadne do některé z part, jeho život je velmi těžký. Mnozí lidé bez domova jsou sobci, hledí pouze na to, aby oni sami přežili, situace druhých je nezajímá. I některým našim klientům je lhostejná situace jejich spolubydlícího, stává se, že pokud uklouzne a upadne, že ho překročí a jdou dál. Mezi lidmi bez domova nepanuje pouze lhostejnost, není výjimkou vzájemné napadávání se. Ženy bez domova mají situaci ještě těžší, jsou více zranitelné než muži. Nezřídka hledají u mužů ochranu a nechají se od nich využívat po všech stránkách. A muži s nimi jednají jako se psem, to znamená hrozně. Ne vždy je pes kamarád lidí bez domova, někteří lidé bez domova svého psa bijí a různě týrají, včetně hladovění, pes jim slouží jen k žebrání.“

Návštěva azylového domova končí a na závěr se ptám své průvodkyně, zda spolupracují s dobrovolníky a s dalšími neziskovými organizacemi. „Máme zde pouze zaměstnance, výjimkou je jeden student práv, který bude letos dělat státnice a nabídl se nám, že po skončení státnic bude zdarma poskytovat našim klientům právní služby. S dalšími neziskovými organizacemi sice nespolupracujeme, naši klienti však jako soukromé osoby využívají služeb organizace Společnou cestou.“ Více informací o azylovém domě i jeho činnosti je možné najít na webových stránkách http://www.nadeje.cz/praha/phadzabehlice.

Stručné představení organizace Společnou cestou
Organizace Společnou cestou je nezávislý spolek usilující o hledání nových forem prevence a řešení sociálně negativních společenských jevů jako celku. Pomáhá překonat obtížnou sociální situaci jednotlivých občanů, rodin, dětí i skupin občanů. Je také iniciátorem vytváření vztahů spolupráce mezi stávajícími státními i nestátními subjekty s podobným zaměřením. Spolek Společnou cestou poskytuje sociální služby včetně odborného sociálního poradenství v oblasti práva, dluhové i spotřebitelské poradenství. Více informací o spolku Společnou cestou lze najít na webových stránkách http://www.spolcest.cz/.

Autorka: Evžena Janovská