Dávat naději a pomoc druhým

Martin Okáč vystudoval gymnázium, potom právnickou fakultu, kterou dokončil pouze s ročním odkladem kvůli psychotické atace během studia. Po vysoké škole absolvoval devíti měsíční jazykovou stáž v Londýně a tří měsíční multikulturní zkušenost v Izraeli. Poté se vydal cestou v lidskoprávním oboru, jako právník a poradce specializovaný na uprchlické a cizinecké právo, a to v neziskovém sektoru v ČR a poté také několik měsíců při orgánech EU v Bruselu. Mimo práce humanitárního pracovníka v zahraničí a krizového manažera má za sebou zkušenost práce misionáře v dalekých severních Čechách mezi rozličnými cílovými skupinami od studentů, seniorů, fyzicky handicapovaných, ale také vězňů a umírajících. Na misijním poli si také vymodlil svou manželku Katku, kterou si v té době myslel, že ji zachránil, ale Pán Bůh ve svém čase ukázal, že ona zachránila jeho. Má úžasnou rodinu - tři děti, Báru, Kláru a Šimona. Je vděčný za milující rodiče a přátele, na které se může spolehnout. Do toho má nyní již sedmý rok zaměstnání jemu šité na míru... Co víc si za svůj krátký život přát…..

Co byste o sobě řekl?
Myslím, že díky mé nemoci jsem Pánem Bohem průběžně v mém životě srážen na kolena a pokořován, abych si mohl uvědomit skutečné hodnoty života, prověřit má přátelství a vztahy s lidmi kolem mne a svůj život postavit opět na opravených, pevnějších a skutečnějších základech.

Kdy jste onemocněl a co jste v nemoci prožíval?
Pán Bůh mne v mém životě provází rozličnými zkouškami, a to již od mého dětství, kdy ve 14ti letech se mi má duševní nemoc v podobě psychotické deprese objevila poprvé a poté prozatím ještě třikrát ve formě schizoafektivní psychózy a bipolární afektivní poruchy. V nemoci, stejně jako v mých snech, prožívám rozličné příběhy, které však v konečné fázi mají extrémní gradaci, která může být zakončena i sebezničením. Většina těchto mých příběhů má hluboce náboženský obsah s mesiášskými rysy.

Co Vám nejvíce pomohlo?
Nejvíce mi pomáhá má hluboká víra. Neměl jsem ji vždy, až po druhé atace mé nemoci v mých 18ti letech jsem musel uznat, že buď zde už nebudu, neboť jsem neměl logické řešení pro to neustálé obviňování uvnitř mne z mých chyb, hříchů, nebo budu, ale bude mne to hodně stát, ztrátu být výlučným vládcem na trůnu mého života. A to znamenalo předat tento trůn a vládu na něm mému Stvořiteli. Co jsem tím získal? Moje osobní víra v milujícího, ale spravedlivého Boha Otce a Božího Syna Ježíše Krista, jehož smrt na kříži také za mé hříchy a za mé nemoci mi otevřela nebe, Boží království a smysluplný život tady na Zemi. Odpuštění mého spravedlivého trestu je pro mne ukázkou bezprecedentní a ničím nepodmíněné Boží lásky. Takovou lásku toužím mít taky a chci se tomu třeba celou věčnost učit. Kdo stál vždy na mé straně byli moji rodiče. I když si kolikrát se mnou a mojí nemocí nevěděli rady, vždy stáli při mně a byli ochotni mi kdykoli pomoci. To je pro mne taky nesmírně inspirující pro můj život a práci. A to vše jsem pochopil díky mé nemoci.

Kde všude v současné době pracujete a jaké aktivity provozujete?
Můj pracovní život je rozdělen do tří třetinových úvazků. První třetina je moje peerování v psychiatrické nemocnici v Opavě. Mým úkolem zde je dávat lidem naději a povzbuzovat je na jejich cestě zotavení, tedy aby na ni vykročili a sami se stali povzbuzením pro lidi kolem sebe. Jsem součástí psychoterapeutických skupin v týmu či jejich vedení, sdílím svůj osobní příběh s nemocí. Druhá třetina patří mé práci v psychiatrické reformě, kterou mám za úkol představit lidem v Moravskoslezském kraji. Slovo, které toto má vyjádřit odborně, zní krásně nečesky "destigmatizace", takže je lepší to představit jako iniciativu Na rovinu. Prostě různé oblasti našeho duševního života dát na rovinu - do souladu. Ať je to vztah duševně nemocného k sobě samému, svým blízkým, širšímu okolí – komunitě, ve které žije, úředníkům, lékařům. Organizujeme semináře, školení, besedy, promítáme filmy, uživatelům pomáháme se sdružovat do svépomocných skupin a podporujeme v těchto aktivitách také další organizace pracující na tomto poli. Poslední třetina "mé práce" tvoří můj invalidní důchod 2. stupně, kdy bych se měl věnovat péči o mé zdraví.

Jak Vaši práci hodnotí lékaři v PN Opava?
Snad dobře. :) Musím se jich na to zeptat... :) Zatím nemám žádnou negativní odezvu... :) Hmatatelným výsledkem může pro někoho být, že když jsem v roce 2016 začal pracovat na rehabilitačním a doléčovacím oddělení 17BC jako peer, tak v dnešní době, v říjnu 2020, se z tohoto oddělení rekrutuje do peerování dalších více jak 10 bývalých pacientů tohoto oddělení, a to nejen pro peerování v této nemocnici. Zajímavostí může být, že já sám jsem bývalým pacientem oddělení 17BC.

Jakými kurzy jste musel projít, abyste pracoval v PN Opava?
Jsem vzdělán klasicky: 5 denním základním kurzem pro peer konzultanty, který mne naučil základům práce s mý osobním příběhem.
Všechno další je tak trochu moje nadstavba: v chování ve vztahu k pacientovi a práci - s ním mi moc pomohl Kurz komplexního přístupu k rehabilitaci  CARe. Důležitý pro mne byl také Kurz pro snížení osobního stigmatu HOP (upřímný, otevřený, hrdý) pro lidi s duševním onemocněním. Nejlepším kurzem však je můj nyní 34 letý život s duševní nemocí, každodenní zápasy, prohry a vítězství.

Co byste sdělil o Klubu otevřeného srdce a kde všude a jak funguje?
Svépomocná skupina Klub otevřeného srdce vznikl v únoru 2019 jako náhrada za zrušené pacientské kluby v PN Opava, kterých se tam uskutečnilo za posledních 30 let více jak 500. Byly to kluby organizačně navázané na oddělení 17BC se zajímavým programem, hudbou a tancem, v kulturním domě v psychiatrické nemocnici hojně navštěvované také bývalými pacienty, přáteli a zdravotníky. Naším přáním je, aby Klub otevřeného srdce, ať už bude na jakémkoliv místě, sloužil jako možnost pro setkávání, výměnu zkušeností, povzbuzení pro lidi se zkušeností s duševní nemocí, jejich rodinné příslušníky a přátelé - naši širší komunitu. Jsme členy komunitního plánování v Příboře a organizujeme besedy a filmy pro širší komunitu. Momentálně fungují Kluby otevřeného srdce v Příboře a v PN Opava. Je připraveno také jeho otevření ve Frýdku-Místku. Zájem je také v Ostravě a tento model fungování převzal také klub v Kopřivnici, který ještě není se členstvím rozhodnut. Budeme se snažit udělat pravidla pro Klub natolik nízkoprahově, aby je kdykoliv a kdokoliv mohl převzít a začít takový klub sám. Mohu také říct, že vznik svépomocných skupin je jeden z hmatatelných a praktických výsledků reformy psychiatrie, neboť pod její záštitou také tyto kluby existují.

Jaké máte plány do budoucna?
Momentálně jsme zhruba uprostřed období boje s koronavirovou pandémií, která nabírá na síle a je nám také blíže a blíže. Naše rodina je v karanténě a uvidíme, co bude dále.
Věřím, že touto zkouškou projdeme vítězně, ať už jako rodina nebo celá naše společnost. Vnímám tuto dobu jako jednu velkou výzvu se semknout a společně této jedinečné výzvě čelit. Láska má být dominantní ve všem našem konání a věřím, že má sílu porazit jakéhokoliv nepřítele. Avšak jak řekl britský premiér Winston Churchill, bude nás vítězství stát krev, pot a slzy. Takže plán do budoucna je jasný: povzbuzovat se a posilovat víru, naději a lásku. A nejvíce lásku. Budeme z toho profitovat všichni, včetně nás, duševně nemocných.

Dana Mičolová