Dává mi velký smysl šířit filantropii

"Když článkem někoho k pomoci inspiruju, samozřejmě mě to moc těší. Pomáhat si považuju za „normální“. Nikdo neví, kdy se sám ocitne v situaci, kdy bude potřebovat pomoc," říká Markéta Čepická Daňhelová, která pečuje o on-line verzi časopisu Umění darovat. V článku se dozvíte i o řadě zajímavých projektů...

Co vše přináší časopis Umění darovat?

Časopis má jasný cíl: inspirovat a motivovat k pomoci, dobročinnosti. V dnešní době, kdy bují různé negativní emoce, to vnímám jako moc potřebné. Dost často je mi z internetových diskuzí smutno, když už si je masochisticky čtu  Na druhou stranu zaznamenávám i hodně krásných, inspirativních příběhů a ty na Umění darovat tak rádi šíříme.

Jaký je rozdíl mezi tištěnou a internetovou verzí a kdo časopis vydává?

Tištěný časopis vznikl v létě 2012 a vydává ho Nadace Via. Je to čtvrtletník. Naproti tomu on-line verze je kontinuální a není omezená počtem stran, takže nabízí více článků. Rozdíl je také v tom, že tištěný časopis cílí spíše na velké dárce, on-line je úplně pro každého. Zaznamenává i drobné každodenní příběhy.   

Co jiného Nadace Via dělá, koho a co podporuje?

Dělá toho spoustu. Hodně podporuje aktivity v regionech, komunity, projekty, které mají propojovat, oživovat sousedské vztahy, rozhýbat je nebo které zvelebují veřejný prostor, třeba parky či návsi… Krásný je také program Dobro-druzi, který podporuje děti a mladé lidi v dobročinnosti a přispívá na jejich filantropické projekty. Je toho mnohem víc, ale za zmínku ještě určitě stojí Ceny Via Bona, každoročně už 20 let nadace oceňuje ty, kteří pomáhají, a to v kategoriích Srdcař roku, Dobrá firma a dalších. 

Jak ses k časopisu dostala Ty?

Když jsem se rozhodla, že už nebudu naplno pracovat pro Pravý domácí časopis, což je ovšem stále moje srdeční záležitost , trochu se mi uvolnily ruce. Když pak přišla možnost ujmout se webu Umění darovat, neváhala jsem. Dává mi velký smysl šířit filantropii.

Jaké jsou Tvoje předchozí aktivity?

Několik let jsem byla šéfeditorkou zmíněného Pravého domácího časopisu, už tam jsem měla dočasně svoji rubriku „Skutek neutek“ – o charitě, dobročinnosti. V PDČ to byla krásná práce, také tam se píše v podstatě jen o pozitivních záležitostech, je tam skvělý tým, paráda. Ale už to pro mě bylo hodně náročné, cítila jsem se „semletá“. Tak už pro časopis jen občas píšu. A ještě před tím jsem dlouho pracovala v televizním zpravodajství, tam je těch pozitivních zpráv pomálu. Takže jsem ráda, že se to takhle otočilo .

Co Ty a filantropie?

Filantropie je v překladu „láska k člověku“, takže filantrop je vlastně lidumil, s tím se snadno ztotožním . Při svojí práci narážím na spoustu krásných dobročinných projektů a nejraději bych se do všech zapojila, nebo nějak přispěla. To samozřejmě není možné. Posíláme jako rodina některé pravidelné platby, DMSky, nárazově si koupíme něco, čímž podpoříme jiné. A hlavně o těch krásných projektech aspoň dávám vědět dál, v tom vidím svoji úlohu.

S jakými neziskovkami jsi spolupracovala a co Ti to dalo?

Před několika lety můj muž vymyslel Běh s batohem na podporu přechodu mladých lidí z dětských domovů do samostatného života a spojil se přitom s neziskovkou Spolu dětem. Což si, Hanko, samozřejmě vzpomínáš, protože tam jsme se spolu poznaly. BuduPomahat.cz natočilo pro Běh s batohem zdarma spot. Já jsem manželovi a holkám ze Spolu dětem pomáhala s organizací běhu. Proběhly tři krásné ročníky, moc ráda na to vzpomínám. 

Proč doporučuješ, aby lidé pomáhali?

Ne snad, že bych to přímo doporučovala, je to samozřejmě na každém a jeho možnostech. Ale když článkem někoho k pomoci inspiruju, samozřejmě mě to moc těší. Pomáhat si považuju za „normální“. Nikdo neví, kdy se sám ocitne v situaci, kdy bude potřebovat pomoc. Vždycky si zkouším představit, jak by asi bylo mě, kdybych se ocitla v nějaké nepříjemné situaci. Když se někdo musí vyrovnat se zdravotním nebo jiným handicapem, když někdo vyrůstá bez rodiny, když se někdo ne vlastní vinou ocitne bez prostředků, když někdo musí opustit svoji domovinu…

Jaké zkušenosti máš s nefinanční pomocí?

Nefinanční pomoc je skvělou možností dobročinnosti. Třeba jeden z dlouhodobě nejčtenějších článků na webu Umění darovat je o ženách, které pomáhají tím, že háčkují chobotničky do porodnic pro nedonošená miminka. Není to o darování peněz, ale umu a času. Nebo jsem psala o babičkách, které pletou ponožky. Samy se cítí užitečné a výtěžek jde navíc do Elpidy na další programy pro seniory. Jiné babičky zase díky obecně prospěšné společnosti Mezi-námi čtou dětem v mateřských školách pohádky. „Srdcaři“, kteří získávají cenu Via Bona, pomáhají také vesměs bez peněz, věnují svůj čas, práci. A líbí se mi moc i váš kalendář, který inspiruje k dalším formám pomoci bez peněz, třeba k darování oblečení do dobročinného bazárku a podobně. Kdo pomáhat chce, určitě si svůj způsob najde.