Co jste chtěli vědět o bezdomovectví, ale báli jste se zeptat

„Nikdy se nevzdávejte. Neustále věřte, že bude lépe, že se vaše situace zlepší, i tehdy, kdy vypadá beznadějně. Život nám rozdává karty a na nás je, abychom s nimi hráli. I se špatnými kartami lze hrát dobře.“

Bezdomovec je v povědomí mnoha lidí páchnoucí a žebrající pobuda v hadrech, který popíjí krabicové víno. Někteří bezdomovci tomuto popisu odpovídají, ale ne všichni. Mezi nimi najdeme i slušné a pracovité lidi, které dostala na ulici shoda nešťastných okolností a nenašli nikoho, kdo by jim podal pomocnou ruku. Nadějí na možnost žít opět normálním životem jim dávají některé neziskové organizace, mezi něž patří Armáda spásy. Jak Armáda spásy pomáhá těmto lidem, bylo možné se dozvědět 16. 9 2017 na Dni otevřených dveří Centra sociálních služeb Bohuslava Bureše.  

Nejdřív střecha

Projekt „Nejdřív střecha“ sponzoruje neziskové organizace, které pomáhají lidem bez domova. Jak název napovídá, cílem tohoto projektu je poskytnout „první pomoc“ lidem, kteří přicházejí z ulice a hledají pomoc. Z finančních prostředků projektu „Nejdřív střecha“ je těmto lidem hrazeno krátkodobé ubytování, ošacení a jídlo.

Cílem tohoto projektu je, aby tito lidé nemuseli denně řešit své přežití a měli tak prostor na řešení své situace. Tato doba je sice příliš krátká k tomu, aby tito lidé mohli žít normálním životem, je však dostatečně dlouhá k tomu, aby mohli udělat první kroky na této cestě, což znamená vyřídit si doklady, sociální dávky nebo si najít práci a tím získat finanční prostředky na ubytování a další nutné potřeby.

Co čekalo návštěvníky Dne otevřených dveří

Návštěvníci Dne otevřených dveří si mohli prohlédnout autentické fotografie lidí bez domova, jejichž autorem je známý fotograf Mgr. Jindřich Štreit, poslechnout si kytarový doprovod, shlédnout film „Láska v hrobě“ zachycující každodenní boj o přežití milenecké dvojice lidí bez domova. Nechybělo ani drobné občerstvení.

To nebylo vše. Hlavním bodem programu byly komentované prohlídky celého areálu a možnost navštívit „Živou knihovnu“. „Živá knihovna“ jsou nejen psané příběhy některých lidí, kteří se octli na ulici a našli cestu do Armády spásy, kde jim bylo pomoženo. Jednalo se o možnost popovídat si s těmito lidmi. Velice mě zaujal příběh paní Vlasty, statečné a vytrvalé ženy, které se s pomocí Armády spásy podařilo vrátit se z ulice do běžného života.

Rovněž jsem využila možnosti účastnit se komentované prohlídky. Mojí průvodkyní byla sociální pracovnice Mgr. Petra Drvotová. Nejprve nás zavedla do jedné z místností, kde pracuje s klienty a hovořila o tom, jak jim Armáda spásy pomáhá. Na chvíli si k nám přisedla i ředitelka Centra, Mgr. Lenka Sadilová

Prohlédli jsme si noclehárnu pro muže i pro ženy, nahlédli jsme do pokojů, kde jsou klienti Armády spásy ubytováni dlouhodobě. Navštívili jsme také společenské místnosti jednotlivých částí ubytovacích prostor. Část, kde jsou pokoje pro muže, je od části, kde jsou pokoje pro ženy, oddělená. Pokud se chce některý muž sejít se ženou či naopak, může se s ní sejít v denním centru nebo na dvorku, na místě, které slouží jako kuřárna. Uvnitř areálu je kouření zakázáno. K běžnému životu patří mít přátele a scházet se s nimi, zeptala jsem se proto Mgr. Petry Drvotové na možnosti pozvání návštěv do Centra sociálních služeb. „Jediná možnost je sejít se v denním centru během jeho provozních hodin. Naši klienti však během svého života na ulici ztratí všechny své dosavadní přátele a známé. Jedinými jejich přáteli jsou lidé, kteří jsou na ulici, nebo jsou stejně jako oni ubytováni v azylovém domě. Když se člověk dostane na ulici, je „odstřižen“ od běžného života a společnost jiných lidí, než jsou lidé, kteří jsou ve stejné či podobné situaci jako oni, je pro mě nedostupná.“

Během prohlídky jsme také nahlédli do skladu terénních pracovníků. „Terénní pracovníci většinou ošetřují klientům, které navštíví na ulici, bércové vředy, podávají jim léky proti chřipce, nachlazení a vozí s sebou instantní polévky, konzervy, sušenky, kávu, čaj. Instantní polévky, konzervy, sušenky, káva a čaj jsou totiž pro lidi bez domova základními potravinami.“, sdělila nám naše průvodkyně Mgr. Petra Drvotová.

Jak pomáhá Armáda spásy lidem bez domova

Sociální pracovnice Mgr. Petra Drvotová nás před prohlídkou zavedla do jedné z místností, kde pracuje s klienty a představila nám služby Centra sociálních služeb. Centrum nabízí lidem bez přístřeší krátkodobé ubytování (noclehárny) i dlouhodobé ubytování (azylový dům). „Možnost ubytování v azylovém domě je jeden rok, výjimečně se pobyt prodlužuje. Za tu dobu se má vyřešit situace klientů, většinou však klienti „cestují“ z jednoho azylového domu do druhého, nebo s námi uzavřou novou smlouvu a jsou opět ubytování u nás.“ 

„Kromě ubytování, jídla, ošacení a možnosti osobní hygieny, se snažíme spolu s nimi řešit jejich situaci. Dáme jim kontakty na úřady (pokud si přejí, jdeme tam s nimi), pomáháme jim vyřídit doklady, dáváme jim kontakty na organizace, které jim pomohou najít práci a další potřebné kontakty dle situace jednotlivých klientů. Podpoříme je, ale klienti se musí snažit sami. Pořádáme pro ně také sociální rehabilitaci, kde se učí bydlet, například se učí, že je třeba si zamykat byt, vypnout ze zásuvky rychlovarnou konvici, nenechat puštěný plyn, či plotnu na elektrickém sporáku. Rovněž je učíme základy finanční gramotnosti, například, že si mají peníze rozložit a ne je utratit během pár dnů. Učíme je naprosté základy normálního života, které pobytem na ulici ztratili.“

Práce s lidmi bez domova není nijak lehká, nemálo z nich si zvykne i na alkohol. A to je problém. Pod vlivem alkoholu může dojít k různým výtržnostem, proto je v prostorách centra nulová tolerance alkoholu. Výjimkou je v chladném období noclehárna, tam je tolerováno mírné množství alkoholu.

Situace lidí bez domova je velice těžká. „Nejednou jsem se setkala s tím, že někteří lékaři odmítli ošetřit lidi bez domova. Jediným důvodem nebylo neplacení zdravotního pojištění. Proto k nám dochází lékař a chodí k nám na exkurze medici. Už během studia medicíny se seznamují s tím, že i člověk bez domova je člověk,“ řekla nám Mgr. Petra Drvotová.

Více informací o činnosti Centra sociálních služeb Armády spásy najdete na www.zivefirmy.cz/centrum-socialnich-sluzeb-bohuslava-burese_f1107538

Příběh paní Vlasty

Vlastin příběh se začal v roce 2011, když její partner chorobným hráčstvím zadlužil jejich dům. Exekutor Vlastu a její dvě děti vyhodil na ulici. Chvíli se posouvali po známých, a to nešlo navždy. Proto se Vlasta rozhodla své děti na jistý čas odložit do krizového centra pro děti, aby netrpěly s ní. Absolvovala rekvalifikační kurz na pracovníka v sociálních službách v době, kdy sama byla na ulici, našla si práci a začala bojovat o vrácení dětí. V roce 2014 jí byly děti vráceny. V současnosti je již rok zaměstnancem Armády spásy.

Tato statečná a vytrvalá žena má můj velký obdiv. Zeptala jsem se jí na její cestu ze dna k normálnímu životu. „V lednu jsem se octla na ulici. Naštěstí jsem tam byla jen několik dní. Nevěděla jsem, co mám dělat, nevěděla jsem, kam se mám obrátit o pomoc. Nikdy jsem se o to nezajímala. Šla jsem tedy na úřad v naději, že mi pomohou, abych mohla opět normálně žít. Když však viděli, že je na mně znát, že přespávám na ulici a  že nevím, kudy kam, dívali se na mě jako na někoho podřadného a ani se mnou nechtěli mluvit.“

Bylo mi divné, že paní Vlastě nikdo na úřadě nedal kontakt na pražské neziskové organizace, které pomáhají lidem bez domova. „Od úřadů se člověk ani nedozví, že taková organizace existuje. Tyto nesmírně potřebné informace si předávají bezdomovci mezi sebou. Řeknou si, kde je možné se najíst a přespat. Když jsem se octla na ulici a nevěděla jsem, kam mám jít, jezdila jsem pořád tramvajemi sem a tam. Po pár dnech mě v tramvaji oslovila jedna žena s tím, že vidí, že bych se potřebovala umýt, vyspat, vyprat si oblečení a řekla mi o Centru služeb Armády spásy a dokonce tam se mnou druhý den šla.

S příchodem do Armády spásy jsem konečně měla možnost řešit svoji situaci a ne pouze každodenní přežití.  Nastoupila jsem dlouhou cestu, bylo to velmi těžké, několikrát jsem to chtěla vzdát, měla jsem však silný motor, tím motorem byly moje děti. I těch pár dní na ulici mi stačilo k tomu, abych poznala, jak se člověk, který se octne na ulici, snadno propadne na dno, rezignuje a postupně ztrácí návyky běžného života. Nechtěla jsem do toho zapadnout, bránila jsem se tomu. Chtěla jsem normálně žít, bydlet v bytě se svými dětmi, pracovat.

Udělala jsem si kurz pracovníka v sociálních službách. Nebylo to snadné, učila jsem se na lavičkách v obchodních centrech a s pomocí pracovníků Armády spásy jsem se snažila opět se postavit na vlastní nohy. Postupem času mi umožnili udělat si rekvalifikační kurz aktivizační pracovník. Rovněž mi pomohli získat byt, pomáhali mi i v mém boji za navrácení mých dětí. V současné době bydlím v bytě se svými dětmi a jsem zaměstnancem Armády spásy. Nikdo z klientů mi nemůže říci, že ho nechápu, že nevím, jaké to je žít na ulici. Vím to velice dobře, zakusila jsem to na vlastní kůži.“

Na závěr jsem se paní Vlasty zeptala, co chce vzkázat lidem, kteří se octnou v těžké životní situaci. „Nikdy se nevzdávejte. Neustále věřte, že bude lépe, že se vaše situace zlepší, i tehdy, kdy vypadá beznadějně. Život nám rozdává karty a na nás je, abychom s nimi hráli. I se špatnými kartami lze hrát dobře.“

Autorka: Evžena Janovská