Český systém má nedostatky v oblasti neformální péče o blízké a potřebné

Poslední rok si každý z nás musel zvyknout na celou řadu změn. Poznáváme situace, o kterých jsme do nedávna nemuseli ani přemýšlet, a musíme hledat nová řešení ve chvílích, o nichž jsme si mysleli, že je máme organizačně zvládnuté. Takovým příkladem může být péče o naše blízké, zejména seniory a seniorky, kteří patří mezi nejohroženější skupiny. Právě neformální pečovatelé, tedy ti, kteří převzali péči o své blízké a zároveň nejsou vázáni zákonem o sociálních službách, musí v některých případech řešit například odmítání péče ze strany potřebného, a to zejména kvůli strachu z nákazy.

Odmítání péče kvůli strachu

„Před tím, než nás zasáhla pandemie, jsme se téměř nikdy nesetkali se situací, kdy by senior či seniorka odmítali péči. Pokud měl někdo obavy, zpravidla přijal pomoc od rodinných příslušníků, nicméně nyní známe případy, kdy je odmítaná i rodina,“ komentuje současnou situaci Anastasiia Riabtceva, vedoucí Pečovatelské služby organizace ŽIVOT 90.

Strach o blízké, nikoliv o sebe

Senioři a seniorky se přitom ve většině případů nebojí toho, že by se sami nemocí Covid-19 nakazili, spíš se bojí, aby virus případně nepřenesli na své blízké. V takových případech se často nadměrně izolují a neuvědomují si, že stranění se ostatních a nepožádání o pomoc či společnost může být v mnoha případech stejně nebezpečné jako koronavirus. Kromě úplného odmítání péče se však pracovníci Pečovatelské služby organizace ŽIVOT 90 musí vypořádávat i s prosbami opačnými, a sice aby k nim rodina nemusela a nutnou péči o ně zajistili profesionálové. Podle vedoucí Pečovatelské služby je to poměrně nestandardní proto, že rodina je obecně méně riziková než pracující, kteří přichází do kontaktu s více lidmi.

Situace se ale proměňovala i v průběhu roku, kdy jsme se potýkali s několika vlnami nákazy. První jarní vlna se vyznačovala především všudypřítomným strachem, což způsobilo rapidní snížení počtu těch, kteří Pečovatelskou službu ŽIVOTa 90 kontaktovali. „Obvykle nám denně volá několik zájemců o naše služby, na jaře ale uběhl klidně i měsíc, aniž by nám někdo zavolal. Zaznamenali jsme i situace, kdy se rodina rozhodla, že se vzhledem k rizikům bude o své příbuzné starat sama,“ říká vedoucí pečovatelské služby.

Ne vždy takové příběhy končí vyloženě šťastně. „Museli jsme řešit situaci, kdy 95letý pán přešel z naší do rodinné péče, ta však absolutně nebyla dostačující a problémy seniora se velmi zhoršily. Zatímco před tím byl pohyblivý, nyní už nedokáže chodit a sám strávil i vánoční svátky, ačkoliv mu byl přislíben opak. To jsou případy, kdy rodina před tím, než vezme věci do svých rukou, musí zvážit své možnosti na zajištění adekvátní péče. Ta občas může vyžadovat více času, a proto je nutné si říct, zda budou schopni se tomu opravdu naplno věnovat,“ varuje Anastasiia Riabtceva.

Absence komplexních pravidel pro neformální pečovatele

Právě nedostatky podobného typu jsou ty, které v důsledku pandemie vyšly do popředí. V České republice zcela chybí systémová osvěta pro obě strany, jak pro seniory a seniorky, tak pro neformální pečovatele. Jak ti, kteří péči potřebují, tak ti, kteří ji vykonávají, by měli mít vzájemně nastavené hranice a pravidla, v rámci nichž bude péče probíhat. Obě strany by zároveň měly vědět, do jaké míry je pomoc od neformálních pečujících přínosná a v jakém bodě by se měli o pomoc požádat profesionálové.

Možnost odborné péče

„V některých případech je lepší, když jsou starší lidé odkázáni na profesionální péči, ovšem to neznamená, že by se hned museli přemístit do společných pobytových zařízení. Skvělou výpomocí pro rodinu, která může být po dlouhodobé péči vyčerpaná, jsou terénní služby, odlehčovací centra a denní stacionáře. Díky nim se seniorům a seniorkám dostane profesionální péče a zároveň i tolik potřebného času s rodinou,“ říká Riabtceva.

Nastavení hranic ve vztahu

Zatímco ti, kteří se péči o druhé věnují profesionálně a v rámci organizace, jsou vázáni zákonem o sociálních službách. Ti, kteří péči poskytují svým blízkým, však nikoliv, to znamená, že vztah mezi pečovatelem a opečovávaným je postavený na důvěře, kterou však každá ze stran může vnímat jinak.

„Hlavní je o těchto problémech a nedostatcích mluvit. Jen tak je možné, aby se i v rámci neformální péče nastavila obecně platná pravidla, která ve většině případů celý proces zjednoduší. Ačkoliv v současné době existují některé kurzy, které neformální pečovatele seznámí se základními pravidly, napříč společností je to stále oblast, která je nedostatečně pokrytá. A to je třeba změnit, jen tak se totiž dostane kvalitní péče všem,“ uzavírá Anastasiia Riabtceva.