Boj sám se sebou, který nekončí...

"Ať se děje cokoli, tak nevěšte hlavu, nevzdávejte, bojujte a Žijte! MÁ TO SMYSL!!!", říká Tomáš Salák, který nevzdává boj s hendikepem zvaným Dětská mozková obrna. „Handicap není překážka. Je to výzva a inspirace.“ Tak zní Tomovo životní motto.

Narodili jsme se v šestém měsíci těhotenství, ve středu dvacátého sedmého května roku tisíc devět set devadesát dva, manželům Štěpánce a Liborovi Salákovým. Vzali se 12. 10. 1991, avšak manželství bylo pro nezájem o rodinu ze strany otce rozvedeno nesporným rozvodem v květnu 1996. Já a můj bratr Jakub. Údajně následkem tehdejší epidemie střevní chřipky jsme na svět přišli o tři měsíce dříve. Bratr svůj boj o život po třech dnech v inkubátoru vzdal. Já ne. Začal pro mě a mé okolí boj. Boj o život, o zdraví. Boj s hendikepem zvaným Dětská mozková obrna (DMO). Boj sám se sebou, který nekončí...

Že něco není tak jak má být, se prý poznalo v prvním roce věku. Do první ortopedické operace v roce 1997 v pražském Motole jsem nechodil, jen se plazil po čtyřech a ani tehdy nebylo jisté, zda budu chodit. A nebýt mámy, nechodím dodneška. Hodně hodin snažení, pláče a máminy obětavosti přinesli ovoce. Vertikalizaci se mnou zkoušeli už tehdy, když jsem měl obě nohy celé od kyčlí po prsty na noze v sádře a mezi nohama prkno, v roce 1997. A já se u toho smál, všechno jsem to bral normálně a dobíjel baterky zbytku rodiny, v níž babička z matčiny strany nahradila tátu. Konec? Ale kdepak! Popravdě, s tátou jsem se jeden čas pokoušel navázat smysluplný kontakt. Po pár měsících jsem ale poznal marnost svých snah.

Psal se začátek června nového tisíciletí a jednadvacátého století. Ležel jsem znovu na operačním stole, tentokrát v brněnské dětské nemocnici. Druhá ortopedická operace. V nemocnici se mnou tehdy byla i máma. O rok později, v červenci se narodila sestra Šárka – z mámina druhého manželství, které taktéž skončilo rozvodem a návratem z Trutnova zpět do rodného Brna. Já přešel na základní školu na Kociánce. Od roku 2001 do roku 2007 jsem okusil svůj první sport – závodní plavání. Nebavilo mě to, tak jsem s tím po šesti letech skončil. Základní školu jsem dokončil v červnu 2009. V době, kdy jsem jel svou první cyklistickou sezónu. Když jsem skončil s plaváním, máma mi neustále opakovala: „Podívej se na sebe! Vždyť nic neděláš, jenom sedíš doma a hniješ. Měl bys se sebou začít něco dělat!“ I zkusil jsem ve sportovním klubu Kociánka Brno střelbu ze vzduchovky. Nic. Neviděl jsem na terče... Netušil jsem ale, že se tam za pár měsíců objevím znovu. V červnu 2008, na škole v přírodě v Řásné u Telče, mi můj spolužák začal povídat o cyklistice. Byl jsem zvědavý. V sobotu 22. listopadu 2008 jsem přišel na svůj první dráhový trénink. Tehdy se začala psát moje cyklistická kariéra. Možná i proto, že jsem měl ke kolu nejblíže. Ze začátku jsem tenhle sport bral jako možnost, díky které mohu být v pohybu a aktivní. Dnes už je to ale úplně o něčem jiném. Je to můj život, moje povinnost vůči sobě samému, stejně jako studium ekonomické střední školy. Odjel jsem sezónu 2009. Osmého prosince téhož roku bylo rozhodnuto. „Půjdeš na sál. Zkrátíme ti delší levou nohu o dva a půl centimetru.“ Kývl jsem na to, protože se mi bude líp chodit. „Bomba! Organizovaná zlomenina proximálního femuru

(laicky stehenní kosti)! Super, to bude terno!“ dělal jsem si z toho srandu, jako z čehokoli jiného vážného. Tou dobou tomu byly už tři roky, co jsem se zajímal o medicínu, konkrétně anatomii a fyziologii lidského těla. Jednoho dne jsem chtěl vědět, cože to vlastně mám za hendikep. A chytlo mě to tak, že jsem u toho zůstal dodnes. Kdybych byl zdravý, šel bych medicínu studovat. O operaci jsem tedy věděl první poslední. O tom, že se mi za dvě a čtvrt hodiny na sále ve čtvrtek 10. 6. 2010 obrátí život o 720 stupňů k lepšímu, jsem nevěděl zhola nic. Stejně tak o tom, co mě znovu po deseti letech čeká, ale těšil jsem se na další výzvu.

Na JIPku KDCHOT FN Brno mě přivezli o půl dvanácté. Probral jsem se cca o dvě hodiny později. Moje první slova v nové etapě mé zajímavé existence nejsou publikovatelná. „Hele a nejseš ty trochu sprostej, Tome?“ otázala se mě sestřička poté, co mi popřála dobré ráno. „Když ono to strašně bolí!“ skřípal jsem zuby. „Já vím, já vím,“ řekla. „Ale už to máš za sebou, tak to zkus vydržet. A lež klidně a nevrť sebou!“ upozornila mě. Ale houby víte, pomyslel jsem si v duchu. Horší bolest jsem v životě nezažil. Lidé se mě ptali, jak bolí uříznutá noha, měl jsem pryč 2,5 cm kosti. Najít přirovnání ale není možné. Když mi otrnulo, sledoval jsem přístroje okolo sebe. Nejvíc mě bavilo sledovat křivky tepu a dechu nad sebou. Bylo nabíledni, že jsem měl dlouhou chvíli, a tak jsem si hrál. Sledoval jsem u toho křivku spirometru. Znáte to přísloví „tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne?“ Tak dlouho jsem držel dech, až se spustil alarm. Sestra přiběhla a povídá: „Co to zase chce?“ On totiž přístroj hulákal i tehdy, když nic nebylo potřeba. Nic nepoznala, zato já se mohl v posteli roztrhat smíchy, jak jen mi to bolavá noha dovolila. Dostal jsem záchvat smíchu, vážení. Po devatenácté hodině jsem u začátku pohádky „Hledá se Nemo“ usnul. O pár měsíců později jsem zjistil, že mám zvýšený práh bolesti a zvýšenou její toleranci. Organismus (mozek) se tak na intenzivní bolest adaptuje a nevnímá ji, což je sice plus, ale má to i svá úskalí.

Druhý den odpoledne jsem přijel zpět na oddělení šestnáct. Noci byly nejhorší. 16. 6. jsem jel domů. Strejda s mamkou sehnali polohovací postel a mým obytným prostorem se na měsíc stal obývák. První zkouška přišla, když jsem si chtěl prvně sednout na zapůjčený invalidní vozík a jet ven. Vztekal jsem se, proč to nejde, přece se nějak na ten vozík musím dostat! Nakonec musela na pomoc přijít kolegyně máminy kamarádky.

Ve čtvrtek, 15. 7. 2010, jsem odcestoval do Rehabilitačního ústavu Hrabyně. Toto zdravotnické zařízení se na následujících sto třicet tři dní stalo mým druhým domovem. Změna života na druhou. Jo, to místo mi přirostlo k srdci jako žádné jiné – je to můj druhý domov. Rád tam jezdím na návštěvy. Za Táňou, Danielou a ostatními.

Po návratu z Hrabyně a měsíčním odpočinku byl čas začít šetřit síly. V lednu 2011 jsem šel na další operaci – vytáhli mi titanovou dlahu a čtyři šrouby z nohy. Už druhý den jsem chodil o berlích. Ale čert vem berle! Tajně, aby mě nikdo neviděl, jsem po nemocničním pokoji chodil bez nich. Stehy nestehy. Sotvaže mi vytáhli nitě, došel jsem k názoru, že berle mi akorát tak zavazejí a zpomalují mě. Měl jsem je používat měsíc do další kontroly. Nebyl bych to ale já, abych nezabojoval. Berle jsem zahodil do kouta, kde zůstaly po celý měsíc, dva týdny po operaci. „Kašlu na ně.“ A chodil jsem už bez nich. V květnu jsem zkusil jet i některé závody, ale noha byla proti. I rozhodlo se, že budu pouze trénovat a chystat comeback na sezónu 2012. V neděli 3. října jsem na dráze doslova sletěl z kola a ránu na beton nevydržela nová helma a moje pravá klíční kost – běžná cyklistická zlomenina. Nebolelo mě to, ale věděl jsem, že je zlomená. Pohled do zrcadla doma mi to potvrdil a rentgen na pohotovosti dal jistotu. Doktor kost srovnal a dostal jsem fixátor a dva měsíce klidu. Po třech týdnech jsem dostal povolení na trénink fixátory sundat. Vyškrábal jsem se na trenažér a jezdil. A zimní přípravu jsem nastoupil o dva týdny dřív, než jsme s kondičním trenérem měli v plánu. Na podzim roku 2011 jsem si sám sehnal sponzory pro závodní činnost, dostal slevu na nové závodní kolo s elektronickým řazením, čímž se mi splnil další sen a chystal se na návrat do pelotonu. Všechno vypadalo OK. Jenomže život mi napsal příběh, který pořádně prověřil sílu mého odhodlání věnovat se cyklistice.

Nazvěte to, jak chcete, ale já byl podruhé v životě na dně. Byl to doslova temný týden. Ne proto, že bych byl špatný z toho, že jedu na své první mezinárodní závody – na evropský pohár do Bělehradu, tam jsem se naopak těšil a moc. Něco horšího, co je tak osobní, že to sem nemůžu napsat a o čem ví jen omezený okruh lidí. Dokonce ani moje vlastní rodina ne. To, co se v tom týdnu před odjezdem do Srbska odehrálo, je jakási třináctá komnata. „Vůle a odhodlání jsou mocnými a cennými spojenci na cestě za vysněným cílem. Tak je neztraťte, ať jste kdekoli.“ Opakoval jsem si svoji poučku z Hrabyně pořád dokola po následující dny. Držel mě Šíp (tak se jmenuje moje závodní kolo) a vědomí, že musím trénovat. Přece jsem neprošel takovou anabází jenom proto, abych to teď všechno zahodil, ne? Teď, před svým dalším cílem, jenž je na dosah. Ses zbláznil, nebo co? Dusil jsem se a Šíp mi skrz tréninky a pohyb venku pomáhal dýchat. Možná proto k němu mám takovou vazbu. Jsme dvojka a jsme sehraní. Moc dobře jsem to věděl i tenkrát. Říká se, že nejlepším přítelem člověka je pes. Mým nejlepším přítelem je bicykl. Ze Srbska jsem přivezl dvě placky. Osmnáctého prosince jsem dostal nabídku trénovat pod reprezentačním trenérem Lubošem Jirkou.

Byla to jedna z těch nabídek a příležitostí, jaké dostanete jednou za život. Přijmul jsem ji a těšil se na další výzvu v životě. Byla to výzva. Všechno bylo jiné. Všechno. Zvyknout si na to mi zabralo sedm měsíců. Pro mě osobně to byl – jak jinak to napsat – šok. Nevěděl jsem, co čekat, nebyl jsem vůbec na nic připravený. Moje tělo nebylo. V červnu 2013 jsem s reprezentací odcestoval na světový pohár v Itálii, který se mi ale trestuhodně nepovedl (i proto, že jsem neposlechl trenéra). Ten mě pak sprdnul. A právem. Kdyby jenom on. To už mi

začalo spínat, že se něco děje a že bych se sebou měl urychleně něco dělat. Ve scénáři však byla napsána jiná scéna. Dva dny po příjezdu z Itálie jsem blbě spadl ze schodů, když mi podjela noha. Jeden blbej pád. Měl jsem na zádech školní batoh, nemohl jsem zareagovat. První šel k zemi pravý loket... Šedesát kilo živé váhy, plus batoh. A všechno to schytal loket. Do večera jsem skončil u svého lékaře, v pátek znova. Diagnóza? Bursitida olecrani (kdo chce, ať použije Google). Prostě zánět jako pr... Aby toho nebylo málo, dostal se tam zlatý stafylokok, což je hotové bakteriální svinstvo. A do třetice začal zánět napadat i okolní tkáně. To ale ani jeden z nás nemohl tušit. V noci z pátku na sobotu došlo k rapidnímu zhoršení stavu. Čekat do pondělí bylo víc než riskantní a já to věděl. Skončil jsem proto v sobotu na pohotovosti brněnské úrazovky. Příjem, kapačky, antibiotika a operace v lokální anestézii. Ve středu další, v celkové. Ruku se nakonec lékařům podařilo zachránit. O fous. Štvalo mě ale to, že všichni okolo něco dělali, kdežto já se válel v posteli. V červnu – jak ubíjející. Bez kola (potažmo pohybu) vydržím plus minus týden, pak nastupuje abstinenční syndrom, kterým mi tělo dává najevo, že mu pohyb už schází... Když jsem si v čekárně při čekání na extrakci stehů četl histologický rozbor fragmentů odebraných při operaci, mrazilo mě v zádech. „Ty v... Tak to je síla!“ ujelo mi přes čekárnu.

„Dobře, když to v Brně nejde, tak to půjde na chatě!“ dupnul jsem si měsíc po propuštění z nemocnice, kdy jsem už pár dnů jezdil venku a ne na trenažéru, neboť mi to ruka už dovolila. Tři dny, pak tělesná schránka zařvala definitivně. Zánětlivé onemocnění svalových úponů v pravé noze Hotovo. Konec nadějí na podzimní závody. A navíc nikdo ze začátku nevěděl, co se mnou je a prý možná už si na kolo nesednu. Žvásty! Ale co když ne? Bylo načase, abych si zařval taky. Obrečel jsem to, měl jsem toho už dost a muselo to ven. Pak jsem čtyři dny nejedl, nepil a ležel v posteli. V takové situaci máte obvykle na výběr ze dvou možností: 1. Upřímně – budu srab, co se krčí někde v koutě a čeká. 2. Zařvu jako Sparťan, co se chystá pobít Peršany, byť ti jsou ve zjevné přesile a vytáhnu do boje s vlastním tělem. Svůj vlastní hendikep ale nevnímám jako překážku, nýbrž jako výzvu a inspiraci. Inspiraci k překonávání překážek, které přede mě moje existence staví. Inspiraci ke zlepšování se, posouvání vlastních limitů, boření různých tabu. Lze to charakterizovat jako výzvu boje sám proti sobě. Sám proti vlastnímu tělu, proti své hlavě. Sám proti hendikepu. Ale ne úplně sám.

Před rokem bych řekl, že je listopad a že už venku jezdit nebudu. Prdlajs, dneska už ne. „Musíš bojovat,“ připomněl mi jednou repre trenér. O. K. Když bojovat, tak bojovat. Se ctí vůlí a odhodláním!

Ať se děje cokoli, tak nevěšte hlavu, nevzdávejte, bojujte a Žijte! MÁ TO SMYSL!!!

 

Sportovní disciplína: Silniční a dráhová cyklistika hendikepovaných

Sponzoři: KRÁLOVOPOLSKÁ RIA, KVADOS, AquaEnviro, IVVI, Sportareál Družstevní, Enervit, SKR cycling wear

Co mohu nabídnout sponzorům a jiným zájemcům o mou osobu? Logo na dresu a stránkách, články ze závodů, foto

Sponzoring – o jaký typ sponzoringu mám zájem: Finance na provoz a výjezdy na závody (hlavně zahraniční) EP, SP na sběr bodů

 

Partnerem tohoto článku je Czech Sport Group