„Málokdo ho zná a ani mnozí Pražané nevědí o jeho kráse. A přece by sotva kde našli tak dojímavé zákoutí uprostřed živých ulic. Je to spíš park než hřbitov, stará zámecká zahrada. Zlomené sloupy a sesuté náhrobky obléká břečťan do tmavozelených rouch. Mnoho desítek let uplynulo ode dne, kdy do této svaté zahrady byl vnesen poslední host.“ Byť tato slova zazněla v polovině minulého století z úst Františka Kožíka, platí dodnes. V minulých letech zapomenuté, veřejnosti nepřístupné a vandaly ničené místo dýchající historií i odkazy osobností nyní ožívá díky Sdružení pro záchranu Malostranského hřbitova. Stále častěji můžeme vidět skupinky lidí s průvodcem, stále častěji se mystické místo otevírá veřejnosti. Snad se jednou stane zase místem, kde umělci budou hledat inspiraci, návštěvníci odpočinek na lavičkách v břečťanu a děti budou nosit dárky pro Svatou holčičku, aby je nadále ochraňovala…
„Lidé, jejichž jména hlásají pomníky, jsou už většinou zapomenuti. A přece je tam náhrobek, který často dostane návštěvu. Na kamenném loži odpočívá malé děvčátko. Pod hlavou polštář, drobné ruce složené na prsou, šat rozložen v záhybech“, zmiňuje František Kožík v knize Svatá holčička, vydané v roce 1944. Ke Svaté holčičce si lidé našli cestu i v dobách, kdy byl Malostranský hřbitov pro veřejnost zcela uzavřen. Na jejím náhrobku je i dnes vždy k vidění hrstka kamínků, drobná hračka, papírek s prosbičkou, svíčka, květina …
Knížku Svatá holčička jsem četla několikrát a vždy mi Kožíkův příběh dojímal. Aninka se narodila chudému houslistovi, měla andělskou dušičku, každému pomáhala a rozdala vše, co měla – hračky i cukrátka: „Ale mně to chutná líp, když to sní někdo jiný,“ odpověděla mamince, když se na ni zlobila, že si pro sebe nic nenechá. V době, kdy Prahu zachvátila epidemie, objížděla nemocné děti, vyprávěla jim příběhy, zpívala, sháněla pro ně jídlo, deky i léky. Domů se vracela vyčerpaná, rodiče se o ni velmi báli, a přesto se k dětem neustále vracela. Věřím, že každý z nás má v duši kousek ze Svaté holčičky a alespoň občas mu v mysli zazní její slova, když jí tatínek nechtěl dovolit, aby navštěvovala nemocné děti a pomáhala jim: „Tatínku, já musím!“
Více o obsahu knihy se dozvíte zde.
Galerií sochařství 18. století je hřbitov hlavně zásluhou sochařské rodiny Platzrů, od nichž je na hřbitově řada pomníků, jejíž nejstarší člen, Ignác Platzer, pracoval ještě v polovině 18. století s Dienzenhoferem a Luragem na velkých stavbách barokních paláců a kostelů. Setkáme se zde i s díly Václava Prachnera, Františeka Linna, Josefa Malínského, Františka Xavera Lederera. Plastiky tohoto hřbitova mají vedle svých hodnot uměleckých i význam historický.
Malostranský hřbitov je významný také jako pohřebiště českých buditelů, osvětových a kulturních pracovníků. Najdeme zde hroby malíře Hellicha, hudebního sklalatele Tomáška a Vitáska, spisovatele Gustava Pflegra Moravského, Václava Pešiny z Čechorodu, Ignáce Cornovy, Kašpara Royko a politika Adolfa Pinkase, proslulých architektů Kryštofa a Kiliána Ignáce Dienzenhoferů, Antonína Mánese nebo Františka Platzera, ... Jsou zde pohřbeni i rodiče Jana Nerudy, pro kterého se stal Malostranský hřbitov inspirací při psaní Hřbitovního kvítí:
"Na pahorku leží pole chudé -
ostrov v časů proudu - málo znáno,
jako skříně skvostné na poklady
čtyrmi bílými zdmi obehnáno.
Vrata jako zámek zrezavělý,
povrch zbořené a zpustlé sady -
nesáhne zde ovšem žádná drzá
ruka uložené na poklady.
Noha spěla má k těm chudým rovům
poutcova jak k hrobu spasitele,
bych zřel místo, čtvrtá zim kde stlala
sabatový šat svůj na přítele".
I pro Vás se může Malostranský hřbitov stát místem, kde vzpomenete na své přátele, kteří Vás již životem neprovázejí, místem, kde máte komu říci o svých snech a přáních, protože Svatá holčička je jistě plní i dnes.
Malostranský hřbitov můžete navštívit v rámci Májových slavností, Dušiček, Noci kostelů apod. Více se dozvíte na http://www.malostranskyhrbitov.cz/.
Zde se dozvíte, jak se můžete zapojit i vy: www.budupomahat.cz/burza-pomoci/hledam-pomoc/podpora-malostranskeho-hrbitova
Hanka Kosová