7 nápadů jak můžete někomu zlepšit den ještě dnes

Léto je tak docela náročným obdobím. Čtvrtina kolegů je na dovolené, čtvrtina se z ní buď vzpamatovává nebo se na ni těší, všechno trvá déle a člověk aby si nohy uběhal. Přebíhání mezi venkem, kdy se nám košile a šaty lepí na záda a chůze je kličkováním mezi zastíněnými místy se samozřejmě neobejde bez následků a nakonec neřešíte jen kam na dovolenou ale také co na rýmu.

Lze k tomu přistupovat dvěma způsoby. Buď se nechat otrávit a v duchu závidět kolegům na dovolené a těm, kteří se na ni těší, a nebo si říci, že drobná laskavost udělá radost vždy na obou stranách – a soustředit se na to dobré skutky. O to lépe, že horkem otrávení nejsme jen my sami, ale také všichni ostatní – a že i půjčený papírový kapesníček může prolomit ledy (dokonce i v létě…) Tady je několik nápadů na drobné milé okamžiky, které nás nic nestojí, ale udělají mnoho radosti.

Nechcete si sednout?
Češi jsou poměrně dost dobře vychování pro cestování veřejnými dopravními prostředky. Až na výjimky se necpou do dveří dříve, než lidé z metra či tramvaje vystoupí, nedávají nohy na protější sedadla, ani pod ně neháží plechovky od piva nebo zmuchlané noviny. Zrovna tak jsme zvyklí pouštět sednout starší lidi, lidi s omezením pohybu, těhotné ženy. Věta “Nechcete si sednout?” je v českých dopravních prostředcích hodně častá – a prakticky vždy je doprovázena očním kontaktem, poděkováním, úsměvem a super pocitem…

Chcete drobné?
Na českých veřejných toaletách se většinou platí. Cizinci na to sice mnohdy nejsou zvyklí, a proto je to udivuje, nicméně je to tak. V době platebních karet je však někdy problém najít po kapsách potřebnou desetikorunu a někde (třeba na pražském Hlavním nádraží) dokonce i dvacetikorunu. Co teď? Bankomat daleko, navíc by pak bylo nutno ještě někde měnit bankovku za drobné – a buďme upřímní, situace může být naléhavá. Dát v takovou chvíli člověku v nouzi pár drobných z Vás okamžitě udělá hrdinu.

Sluší vám to
Marná sláva, na upraveného a voňavého člověka se většina lidí zadívá raději, než na někoho, kdo si vyčistil boty naposledy na vojně. A pokud takový pohled není lascivní, většinou potěší. Nicméně jsou situace, kdy tato jednoduchá věta může velmi pomoci. Kde? Na poště, na úřadě jakéhokoliv druhu, zkrátka všude, kde za přepážkou vidíme člověka, který zjevně není zrovna ve své kůži. Má starosti v rodině, řeší finance, štve ho, že děti v létě nastydly a on místo toho, kam se půjde k rybníku, řeší, co na rýmu – prostě má špatný den. V takovou chvíli může jedna obyčejná věta velmi pomoci. A je-li upřímná, o to lépe.

Zatraceně…
Látkové kapesníky nám téměř vymizely ze života, dnes vládnou kapesníčky papírové. Proč, to asi není třeba odůvodňovat. Zvykli jsme si na ně, staly se součástí naší každodenní výbavy. Tak samozřejmou, že se někdy dostáváme do situace, kdy kapesníček nutně potřebujeme, ale v žádné části kabelky či některé z mnoha kapes není k nalezení. Nastává problém. Dítě má nudli u nosu, kalhoty od zmrzliny, zvrhli jsme na sebe limonádu anebo si jen potřebujeme osušit mokré ruce. A v tu chvíli přichází cizí člověk a s úsměvem nám nabízí balíček svých kapesníčků. “Zatraceně” se pak rychle mění v “Děkuji mockrát”.

Mohu vám s tím pomoci?
Tak jednoduchá věta a tolik potěší. Ať už to znamená, že někomu pomůžeme s kočárkem ven z autobusu, pomůžeme s kufrem, nebo s těžkou taškou. Drobné činy velkého dosahu. Pomůžeme a ještě tím druhému i sami sobě vylepšíme den.

Prosím…
I malé dítě ví,  že přednost ve dveřích má ten, kdo vychází. Z jednoho prostého důvodu – pokud by to bylo naopak, mohlo by se stát, že vnitřní prostor by byl za chvíli přehlcen lidmi.
Nicméně dobře vychované dítě ví i to, jak i nepatrná úsluha udělá divy. Příklad? Do obchodu vchází maminka s jedním dítětem na ruce, druhým vedle sebe, s batohem na zádech. Vycházející má přednost i v tomto případě, nicméně podržení dveří, úsměv a vybídnutí slovem “Prosím…” zanechá milou vzpomínku na obou stranách.

Usmějte se, prosím
A závěrem jen pár slov o tom, co vážně nestojí vůbec nic, ale hodnota toho je opravdu vysoká. O obyčejném úsměvu. Když se na nás někdo usměje, okamžitá reakce je usmát se zpátky. A je zcela lhostejné, kde to je. V metru, tramvaji, při čekání v lékárně, na přechodu pro chodce anebo v zelenině. Je úplně jedno, kde a proč. Ale když se navzájem na sebe usmějeme, nic se nezmění, kromě Vaší nálady.
A to za to stojí, přece!