3. setkání "bez dětí a babiček"

„Chybí nám hrnec s peřím,“ prohlásil jeden z mužů, Jan Binar, člen dozorčí rady, v úvodu pracovní části setkání nazvané Náš společný rok. „Hrnec, kolem kterého se lidé ze vsi posadili a při draní peří probrali všechny novinky. Kdo si koho vzal, komu se narodilo malé, kdo si zlomil nohu a potřebuje pomoct na poli. A chybí nám náves. Korzo, na kterém se lidé potkávali, poznávali a sdíleli své životy. My sice také svým způsobem sdílíme - četujeme, lajkujeme, hejtujeme, ale vlastně si povídáme jen s přístroji, vytrácí se kontakt člověka s člověkem.“

„Chybí nám hrnec s peřím,“ prohlásil jeden z mužů, Jan Binar, člen dozorčí rady, v úvodu pracovní části setkání nazvané Náš společný rok. „Hrnec, kolem kterého se lidé ze vsi posadili a při draní peří probrali všechny novinky. Kdo si koho vzal, komu se narodilo malé, kdo si zlomil nohu a potřebuje pomoct na poli. A chybí nám náves. Korzo, na kterém se lidé potkávali, poznávali a sdíleli své životy. My sice také svým způsobem sdílíme - četujeme, lajkujeme, hejtujeme, ale vlastně si povídáme jen s přístroji, vytrácí se kontakt člověka s člověkem.“

V pondělí 18. května to v jednom ze salonků hotelu Ambassador Zlatá husa na Václavském náměstí v Praze bzučelo jako v úlu. Konalo se tu třetí setkání spolupracujících a příznivců obecně prospěšné společnosti MEZI NÁMI. Příslušnice pohlaví, kterému se ze záhadných důvodů říká slabší, sice byly ve výrazné přesile, ale dostavilo se i několik mužů. A kolem nich jako pilné včelky dělnice poletovaly dámy z Mezi námi v čele s ředitelkou společnosti Lindou Obrtelovou a pečovaly o své hosty. Sklenky sektu, kterými příchozí vítali usměvaví číšníci, odstranily úvodní rozpaky, a tak si už za chvilku všichni povídali jako staří známí, přestože se někteří setkali poprvé. Jistě ale ne naposled, protože všechny spojovala jedna myšlenka – mezigenerační setkávání.

A právě v toto úterý si přišli popovídat o tom, jak se jim tu krásnou myšlenku daří naplňovat. A třeba i poradit těm, kteří teprve začínají, jak na to. Chvíli jsem hosty počítala, ale když jsem došla k číslu šedesát, počítat jsem přestala. Koneckonců, v tom útulném salonku to nebylo o počtech, ale o citech. O schopnosti vcítit se do duše druhých. O umění zapomenout na vlastní bolístky a trable a snažit se pomáhat druhým, protože ty jejich strázně jsou bolavější. „Chybí nám hrnec s peřím,“ prohlásil jeden z mužů, Jan Binar, člen dozorčí rady, v úvodu pracovní části setkání nazvané Náš společný rok. „Hrnec, kolem kterého se lidé ze vsi posadili a při draní peří probrali všechny novinky. Kdo si koho vzal, komu se narodilo malé, kdo si zlomil nohu a potřebuje pomoct na poli. A chybí nám náves. Korzo, na kterém se lidé potkávali, poznávali a sdíleli své životy. My sice také svým způsobem sdílíme - četujeme, lajkujeme, hejtujeme, ale vlastně si povídáme jen s přístroji, vytrácí se kontakt člověka s člověkem.“ O tom, že se v naší uspěchané společnosti vytrácejí přirozené lidské vazby a vztahy, věděli přítomní své a na setkání byli proto, že se už dávno rozhodli něco s tím udělat. A dělají to. Ve svém volném čase, bez nároku na odměnu. Protože vědí, jak osamělý může být člověk i uprostřed davu, jak mnozí prckové nemají příležitost použít oslovení babičko či dědečku a leckteré babičky a dědečkové zas marně touží pohladit si vnoučka, vyprávět mu pohádky nebo příběhy ze svého života. A tak dávají dohromady ty malé s těmi už dlouho, dlouho dospělými - aby se poznali a naučili chápat jeden druhého. Aby si společně užili toho, co jedni druhým umějí dát. Děti vkládají svůj kouzelně bezprostřední pohled na svět a upřímnost, ti starší zas své zkušenosti, znalosti a moudrost. A všichni vzájemně vřelost a radost ze setkání a společné tvorby či her.

Obecně prospěšná společnost Mezi námi pomáhá mezigenerační setkání uskutečňovat (dosud poskytla podporu více než sto padesáti takovým setkáním!). Pomáhá vyhledat a spojovat domovy seniorů a mateřské školy, které by k sobě jinak možná cestu nenašly, a mění životy všech, kdo se k programu připojili a kterých je dnes už kolem devíti set. Jak potvrdil další mluvčí, Tomáš Jirgl, který stál u zrodu projektu mezigeneračního setkávání a dnes už se může ohlédnout a hodnotit uplynulé roky: „Nejen ty babičky a dědečky, nejen děti, ale i nás to změnilo. A vůbec nezáleží na tom, co ti lidi dělají, jestli kreslí, modelují, nebo si jenom povídají – hlavně, že jsou spolu.“ Těm, kteří by rádi i tam u nich doma zavedli mezigenerační setkání, ale nevědí, jak na to, pak koordinátorky setkání Andulka Bízková a Veronika Jeriová z Mezi námi vysvětlily, jaká je filozofie projektu, jak to chodí, jak se postupuje a co vše je nutné udělat. A Jana Michaličková z MŠ Čtyřlístek a Eva Kubínová z Domu seniorů Pod Kavčí Skálou v Říčanech všem pověděly, co jejich svěřencům uskutečněná mezigenerační setkání dala. A ukázaly dlouhý seznam, na kterém mimo jiné stálo: tolerance, empatie, ztráta ostychu, sociální cítění, budování sebedůvěry, radost a dobrá nálada, schopnost komunikace... Což rozhodně není málo a přítomní to patřičně ocenili. Hosté z Nebušic zas zapáleně mluvili o svých zkušenostech a plánech do budoucna. Pak už jsem ztratila přehled, kdo je odkud. Diskuse, která se rozpoutala, vyvrátila obavy organizátorek, že by snad setkání v Ambassadoru mohlo mít hluché místo. Řečnice a řečníci se v rychlém sledu střídali a dělili se s ostatními o své názory a zkušenosti, padaly otázky i zajímavé nápady, jak spolupráci prohloubit a ještě rozšířit a co udělat víc a ještě lépe a koho dalšího ke spolupráci přizvat a tak dále a tak podobně...

Než se kdo nadál, bylo třeba končit. Ale hloučky se rozcházely jen neochotně, stále ještě bylo co probrat, dopovídat, na co se zeptat, co poradit... A tak bych řekla, že třetí setkání obecně prospěšné společnosti Mezi námi a jejích příznivců a spolupracovníků se povedlo. Podle ohlasů určitě. Jeden za všechny od Hany Hůlkové a Jarky Žlábkové z MŠ Sbíhavá: „Byla jsem i s kolegyní nadšená, setkání nám opravdu nabídlo spoustu inspirací!“ Jistě nejen jim, takže se už můžeme těšit na příští setkání.

zapsala Mirka Burešová